Strach z jistoty? Trošku z toho mrazí..

Když něco mám teprve krátce, bojím se, že o to přijdu, protože to ještě nemám pevně zakořeněno v sobě samém a nevím, jak přesně se k tomu mám stavět, abych věděl, kam až mohu v přístupu k dané věci zajít...A když něco mám delší dobu, začíná ve mně sílit přesvědčení, že to štěstí trvalo nějak moc dlouho a že zákonitě musím o danou věc, jež mě činí šťastným či nešťastným, přijít. Čehož se také bojím, neboť jsem si na skutečnost, že "to" mám, dost navykl, a kdyby se to změnilo, mohlo by to narušit chatrné základy smyslu mého současného života.

Je úplně jedno, jak dlouho to mám a nebo zda mě to činí šťastným či nikoliv - jedná se o součást mé osobnosti, mě samého v té nejpřirozenější podobě. Nemám rád stereotypy, takže by se dalo říci, že mě musí ztráty věcí těšit...avšak opak je pravdou - změnu mám rád pouze v případě, že proběhne z mé vůle a dle mého načasování! Rány pod pás od osudu mě totiž baví jen pramálo.

A pak je tu ještě jeden problém...přemýšlel jsem nad pravidlem "mínus a mínus dá plus". Na světě je něco, co nemám. A nikdy mít nebudu. Ale nedokážu na to přestat myslet. Takže si dosadíme do vzorečku: (- za to, co nemám) + (- za to, co nebudu mít nikdy)= + (asi proto, že to vím, což by se čistě teoreticky dalo brát jako pozitivum). Že bych z toho byl ale nějak moudrý, to se asi říci nedá...

Jen mi prostě přijde, že se "strach z jistoty" u mě začíná stávat až moc trendy záležitostí;-)

Podzimní li(s)tování

Lituji věcí, které nemohu mít, neboť si myslím, že bych jim byl tím nejlepším majitelem, jakého by si kdy mohli přát (třeba nějaký menší byt 3+1 někde kousek od centra, pojízdné auto co bych s ním mohl po škole či po práci jezdit po našich hradech a zámcích, a nebo třeba bankovní účet s možností již nikdy nepracovat).

Lituji negativních stavů své mysli, neboť k nim nemám jediného důvodu...dobře, asi kdyby se na danou problematiku člověk podíval objektivně ze všech úhlů, nějaký ten důvod by našel. Jenže z mého čistě subjektivního krásně zblblého pohledu je vše v pořádku. Snad jen to mokré listí by mělo být mnohem sušší a také by ho mělo být mnohem, ale mnohem víc.

Lituji lidí, co se pachtí za věcmi beze smyslu naprosto bez rozmyslu (a tím pádem lituji i sebe). Lituji také lidí, kteří tajně "přehazují" své nevyřešené trable a slabůstky na ostatní pod dojmem dobrého skutku či jediného možného řešení (pokud nerozumíte poslednímu souvětí, pak se bližšího vysvětlení snad dočkáte v některém z dalších příspěvků).

A nakonec lituji jednání těch, kteří si své jednání neuvědomují, případně si jej uvědomují až zpětně a to pouze za předpokladu, že je na danou skutečnost někdo či něco později upozorní. Někdy si říkám, že ti lidé sami se sebou musejí vydržet celý život, takže by mě jejich jednání nemělo tolik rozrušovat, jenže pak si uvědomím, že se denně potkají s menším či větším počtem dalších lidí, které mohou svým jednáním negativně ovlivnit v jejich budoucím jednání či vývoji.

A teď navíc doufám, že to všechno je jen důsledkem tohoto neútěšného podzimního mezidobí...