www.pasazeri.com

Byl jsem v divadle...žádný Národní nebo Janáček...a dostalo mě to víc, než cokoliv do té doby. Rozpomněl jsem se na staré dobré časy, kdy jsem se proháněl po prknech, která znamenají svět...a byl jsem nervózní za samotné aktéry jak pes...chci znovu!

Vřele doporučuji, pokud hledáte něco skutečného, ze srdce a o životě...

Příklady táhnout a vlaštovky taky...budu ovce!

Je to až neskutečné, jak velký vliv na tvůrčí činnost jedince má aktivní tvůrčí činnost jedinců v jedincově okolí. Něco nesrozumitelného? :-D

Poslední dobou se kolem mě pohybuje až moc lidí, kteří jsou na něco šikovní a nebo jsou šikovní absolutně na všechno, co si usmyslí. A paradoxně mě tito lidé dost štvou! Nenechají mě totiž v klidu tou svou dotěrnou a nakažlivou aktivitou. Mám pak pocit méněcennosti a pouštím se do vlastních projektů a věcí, které jsou časově náročnější a točí mě, když nevyjdou hned a 100% dobře. I když je tedy fakt, že mě teď ti moji okolníci šikovní dost baví.

Ne, že bych začal po Norově vzoru zpívat - to bych si nedovolil, stačí, že skřehotám ve sprše a když se zadaří u nějakého ohně s kytarou. Ani se nesnažím fušovat Šárce do fotek (tolik:-D). Ale začal jsem být opět lehce aktivnější v těch činnostech, kterým jsem se tak trošku přestal věnovat... zase píšu. Ne, že by se to ze mě chrlilo jak na běžícím pásu, to ne. Ale oprášil jsme v hlavě svůj narozeninový projekt vydání sbírky svých prací a teď jsem ve fázi, kdy vymýšlím dvě varianty ilustrací.

Myslel jsem si, že nejtěžší bude napsat a posléze vybrat něco, s čím bych se nestyděl jít na světlo boží. Ale opak se ukázal pravdou - prezentovat sám sebe nemám nejmenší problém. Trošku oříšek bude to všechno okolo - jsou totiž dvě možné varianty ilustrací: buď si je vyrobím sám a budou to samé neurčité klikyháky uhlem, a nebo to budou krásné fotografie jedné velice šikovné studentky fotografie...čímž bych tedy chtěl odstartovat hlasování na toto téma - neboj se vyjádřit v komentáři ke způsobu ilustrace, který se více líbí právě tobě, a napiš mi o tom.

Uhel nebo fotka?! Hmmm..?

Soptíci...

Sopka na Islandu...všichni o tom mluví - buď proto, že nemají co dělat; nebo bohužel musejí řešit nějakou náhradní variantu dopravy kamsi do vzdušných dálav; nebo proto, že je všude najednou hrozně přelidněno; a nebo prostě proto, že musí do práce ve svém volnu.
Já sice patřím do té poslední sorty lidí, ale nevadí mi to - tak trošku mě to i těší. Je mi líto těch lidí, kteří se stresují danou situací proto, že mají v ruce letenku a mohou si jí strčit leda tak za ucho... Upřímně řečeno, kdyby něco takového postihlo mě během pobytu v cizině, tak už se ze svých prostředků nikam nedostanu, protože bych už všechny peníze utratil za požitky, jež mi daná destinace nabízí - řídím se heslem nikdy neříkej nikdy a zkus všechno (tedy až na ochutnávky v Amsterdamu). Takže ještě že se se nám příroda bouří - jinak bychom možná ani nepřišli na to, jací jsou naši nejbližší ve skutečnosti, jestli se na ně můžeme spolehnout, když je nám jaksi lehce ouvej.
Jsem rád, že pracuji právě s těmi lidmi, se kterými pracuji - jednak mě baví a jednak se na ně lze spolehnout...a taky nesoptí, jako sopka, jako lidi na telefonu, jako lidi v mailu, jako lidi v okénku, jako lidi absolutně všude. I když asi chápu, že zoufalá doba si žádá zoufalé činy - takže mě ten dotaz na autobusový spoj do Tokia rozesmál jen lehce;-)

Pražské útržky všední duhy

Jarní slunce vyslalo k Zemi ten nejsilnější arzenál a pálilo jako o život. Nebe bylo bez mráčku a ptáci řvali z plných zobáků na kolemjdoucí psi, ať si hledí svého. Na stromě zoufale mňoukala kočka, co nevěděla, jak se dostat dolů, a naivně si myslela, že mladíček drsně skejtového stylu odhodí své prkno v dáli a bude se šplhat do koruny (za pár týdnů tam jistě nějaká bude), aby neroztomilé a otrhané zvíře zachránil. Ten se však zastaví a přes rameno se ohlédne za mužem v nejlepších letech s ještě lépe vypadající postavou. Hvězdný look měl ovšem jednu lesklou chybičku - levou ruku ověnčenou snubním prstýnkem...a pravou zaneprázdněnou držením kytice něžných růží.

"Ty, říkám ti, neser mě, už! Neser mě, nebo se neudržím..." Muž, 25 až 30 let, popobíhá přes rušnou dopravní tepnu, která je ovšem v sobotním podvečeru zcela prázdná, následován plačící dívkou. Dlouhé černé vlasy se vzpínají težkým slzám a hrdlo brání plicím přijmout jakýkoliv životodárný plyn. Jedinou možností komunikace se zády milovaného je zoufalý pohled a...a pláč dítěte třesoucího se v jejím náručí. Však ani to neobměkčí hrdost mladého otce a dál jde ulicí vstříc noci. Přijíždí tramvaj a to poslední co zaslechnou mé uši je:"Tak si běž, ty srabe!"

Plná odbavovací hala - lidé se snaží najít něco poživatelného v pytlíčcích z fast foodu a místní ostraha se líně šťourá v uchu. "You are have got an ticket, i am right?" Asi jsem přišel o jedno ucho. "We haven´t got nothing to afternoon." Urvalo mi i druhé ucho. "No tak jdi do prdele, ty čuráku, když nerozumíš anglicky!" To už jsem jen odezíral milému pokladnímu ze rtů. Pousmál jsem se, otočil se na podpatku a s chutí se zakousl do bagetové večeře z nejbližšího fast foodu.

...jde o ztrátu iluzí, o přílišnou naivitu a nebo o absenci alespoň kapky slušného vychování...každopádně svět je krásné místo pro život - Prahu nevyjímaje.

Ti mladí a neklidní v nás

Je to až k neuvěření, ale ačkoliv se necítím být starý, chci starým být. No vážně! Chci si v klidu sednout do houpacího křesla ve svém knihovním koutku, rožnout lampičku a začíst se do oblíbené knihy. Na nohou mě budou hřát papuče z ovčí vlny, na klín mi bude pomalu skapávat slina ze svěšeného koutku úst a v žaludku mě bude hřát kaše z vepřového řízku a hrášku s mrkví. Za hlavou mi bude stát kyslíková bomba a obličej budu mít krom vrásek zvrásněný také hadičkami dýchacího přístroje. V žíle píchnutá kapačka a na odkládacím stolku zvoneček, abych si mohl při sebemenších potížích bez potíží přivolat nějakou sličnou ošetřovatelku, které se budu koukat vždy jen do očí a na ruce, kterými bude tlačit můj invalidní vozík při cestě na dialýzu.

Jo, myslím si, že stáří bude děsně fajn, ale jelikož se tohle naší (mojí) generace netýká, měly bychom tyhle naše fantazie hodit za hlavu a užívat si dneška teď a tady! Takže pomocné berličky, stohy výmluv a nechuti s narvanými batohy "ale" vezměte a hoďte z nejbližšího mostu do řeky, aby to voda i s posledními zbytky sněhu letošní zimy odnesla do oceánu zapomnění. Hlavu vzhůru, až tam, odkud na nás svítí slunko - a bude zase dobře;-)

Changes of our lifes

Neříkám, že vždy, ale občas mě až nečekaně a nepříjemně překvapí, když se něco změní. Třeba čas odjezdu autobusu, kterým jsem jezdil čtyři roky do školy, nebo posunutí otvírací doby v oblíbeném baru. Myslím, že to tak má spousta lidí. Což ale znamená, že když si lidé změnu spojí hlavně s něčím nepříjemným, tak časem budou brát jakoukoliv změnu jako něco negativního a jako něco, proti čemu je potřeba bojovat, od čeho je nutné utéct.


A přitom je změna něco naprosto přirozeného a něco tak samozřejmého, že s ní podvědomě počítáme! Přiznejme si, že na změnu mnohdy i čekáme jak na smilování (je jedno, čí...hlavně že přijde). Jenže změna mnohdy neukáže to dobré hned. Často je nutné si na ta "pozitivní čísla" počkat, alespoň chvilku. Má to co do činění s relativností času a relativností štěstí nebo něco na ten způsob. Je nutné ještě rozlišit mezi změnou cílenou (to je ta, ke které spějeme sami s nějakou myšlenkou a s nějakým úmyslem) a změnou životní (která prostě přijde sama bez ohledu na nás - na nic se nás předem nezeptá a je jí celkově jedno, co na její příchod kdo řekne). Každopádně je fakt, že to potvrzuje skutečnost, že se každý se změnou vyrovnáváme jinak. Hraje tam roli příliš mnoho proměnných a dalších faktorů, které je člověk schopen více či méně ovlivnit. Jste na sladké a zdražili vám vaši oblíbenou čokoládu? Pak je tu několik možností, jak se s tím poprat - 1) neřešíte, vždyť je to oblíbená čokoláda, a tu nedokáže nahradit nic jiného; 2) na náhražky nepřistoupíte, ale budete si té dobroty dopřávat o něco méně; 3) nahradíte preferovanou komoditu jiným (levnějším) výrobkem; 4) odstěhujete se do míst, kde se vám tento hřích neprodraží tolik, jako u nás; 5) absolutně skončíte s čokoládou; 6) předzásobíte se a problém s nedostatkem budete řešit až v momentě, kdy se nedostatek projeví... Možností je jistě ještě několik, ale jde o to ukázat, že každá změna vyvolá další změnu (většinou).


V každém případě je zde několik hlavních a nejčastějších řešení - přijmutí nové skutečnosti jako faktu; snaha bojovat a změnu zvrátit; útěk do jiné reality (nebo prostě jen útěk). Dle mého je ale jakékoliv unáhlené rozhodnutí ke škodě věci. Dejte všemu alespoň šanci ukázat se v lepším světle - však je lépe litovat, že jste zažili, než že jste nezažili;-).


No a pak je tu ještě změna, ke které se rozhodnete sami. Sami si svým konáním určíte, kdy nastane či jak radikální bude... třeba jako když mi ruplo v bedně a nechal jsem si hlavu obarvit na červeno. Já, s pár chlupy na hlavě a s kouty do tupého úhlu! Ale byl jsem spokojen - šel jsem proti proudu a udělal jsem něco, co po čem jsem vnitřně toužil. Když vezmu v potaz poslední změnu, která mě v životě potkala, musím uznat, že lépe jsem se rozhodnout nemohl (ano, vybral jsem si sám, co to bude za změnu a kdy přijde...a ano, za pár týdnů možná budu všeho litovat...a nebo toho můžu litovat již zítra případně nikdy;-)). Každopádně i této změně dám šanci, aby se mohla vybarvit a ukázat v pravém světle bez přidané růžové ze skel brýlí štěstí.


Koneckonců - všechno zlé je přeci pro něco dobré, ne?! ;-)

Tak za kolik?!

Každý má svou cenu - divili byste se, ale má. Ať si kdo chce co chce říká. I když...


Baví mě bezcenní lidé. Nejde o to, že by svou cenu neměli, ale oni ji neví a nebo je "nulová". Poznal jsem člověka, který má obrovský talent (dle mého, samozřejmě). Navíc mě baví jeho témata - což jsou hlavně lidé a pak kavárenský potažmo hospodský život. Jasně - naprosté všednosti, ale nevšedně podané! To se musí vidět na vlastní oči, ale mohu říci, že jsem byl včera naprosto u vytržení! Děsně jsem se při pohledu na ty skicy (kdekdo by to nazval čmáranicemi, ale mě se tento syrový stav malby či kresby líbí) bavil a nořil do světa představ a iluzí, které ve mně ty výjevy vyvolávaly. Bylo to moc příjemné.

Chtěl jsem tedy od toho člověka vědět, na kolik by mě přišlo jedno jeho dílko v oleji, tak formát 40x40 nebo 40x60. Nedostalo se mi odpovědi. Nejprve to bylo o tom, že by cenu musel určit dle již hotového díla, což chápu. Ale po jednom rumu to bylo už o tom, že pro kamarády by to bylo samozřejmě zadarmo... Nerad lidi využívám a tohle mi trošku využíváním zavání, takže dlužný nebudu (pokud se tedy něco uskuteční a já budu mít ten olej doma), ale někdy můžete člověka finančním obnosem i urazit - buď je to málo a tím pádem umělce nedoceňujete, a nebo je to příliš velký a tím pádem umělcem v podstatě pohrdáte, neb se mu vysmíváte...

Ale i tak ten olej chci - ty skicy totiž mají lehce francouzský nádech, což mě fascinuje (to se totiž musí prožít a ten člověk je velice mladý...).

Chtěl bych, aby jednou na mé svatbě, případně pohřbu, hrál na saxofon jeden můj kamarád, známý (Kubíku, pro mě jsi tak velká autorita, že prostě nevím, do jakého okruhu lidí tě mohu či mám zařadit...každopádně z mého pohledu jsi přítel) - nejde ani tak o to, jak nebo co hraje. Jde o to, jak to hraní prožívá. A přesně tak se pozná vášeň. Jen mě děsí trošku to, že i on skončí u věty:"Tak pro kamarády to bude samozřejmě zadarmo.."

Svět je hned modřejší a nebe veselejší...nebo naopak?

Stejně, jako se na obloze rozehnaly mraky a jsou v noci vidět hvězdy (nebe je vážně s hvezdičkama veselejší) a ve dne by hned každý kdekomu snášel modré z nebe (aby byl svět modřejší, protože modrá JE dobrá), tak úplně stejně mě baví, když potkám někoho, koho jsem už dlouho neviděl. Třeba jako nedávno kamarádku Marťu...ale co, prostě naší Pejsinu!
Na gymplu nás bylo ve třídě moc a také tam bylo poměrně dost děcek z Rožmitálu, co se znaly, takže taková malá soukromá partička. Ale za ta léta se ledasco změnilo. Příjemně změnilo. Marťa je děsný sluníčko (jakože někdy může člověka až štvát, jak se má pořád dobře) a o to raději ji vždycky vidím. Ono to vždycky je totiž cca jednou za rok!
Ale vypadá to, že se blýská na lepší časy;-). Byli jsme na pivečku (brňáci prominou, ale Starobrno to nebylo) a za pár dní budu i na oslavě Pejsiných narozenin (sice nemám vůbec ponětí, jakou pozorností ji překvapím, ale o to tu nejde) a pak ještě s dalšími kamarády do divadla...(kdo ještě nebyl v Huse na provázku, vřele doporučuji! A sklepní scéna nabízí také divadelní skvosty...třeba Divadlo na dlažbě...trošku to zavání reklamou, ale mě to tam moc baví!!!).

Každopádně přeji vám všem, abyste měli také nějakou svou Pejsinu - nemá cenu nechat všechny spálené mosty ležet pod příkrovem popela...;-)

Malý kluk v nás samých...

O chlapech se říká, že jsou hračičky a že v každém je větší či menší kus malého kluka, který občas vystrčí růžky a připomene se. Doufám tedy, že to tak je, a dokonce by mě velice zajímalo, zda si ženy vymyslely také nějaké tabulky, kde zaznamenávají to, co je ještě v normě a co už nikoliv.

Když dvaadvacetiletý chlap (ano, skutečně jsem použil spojení slov chlap a věk 22 let!) začne sbírat modely vláčků, zařadí se tak do kolonky "v normě". Když o dvacet let později začne "sbírat" slečny, jejichž věk by odpovídal pubertálním láskám, je to v dnešní době také "v normě" (jen ženy tomu asi nebudou říkat klukovství:-)).

Osobně mám velkou touhu vrátit se do klukovských let a začít stavět velké město z LEGO kostek. Pro začátek si myslím, že bude stačit sada z řady LEGO City, ve které je policejní stanice a policejní vůz, banka, a věznice. Ideální by tedy bylo, kdyby mi Mikuláš donesl ještě přístaviště a Ježíšek nemocnici a hasičskou stanici. A víte, co je na tom všem nejlepší?! Že policisté, hasiči i doktoři myjí vlastní helikoptéru, takže budu mít hned tři!!

Doufám, že si každý (a teď již bez ohledu na to, jak moc jste chlap nebo ženská) v dospělosti splní alespoň jedno z těch přání dětských, která se nám dosud uskutečnit nepodařila. Vede to totiž k nezanedbatelnému pocitu radosti a spokojenosti.

P.S.:
Budu mít ale obrovský problém - nebudu mít prostory, kde bych si mohl s LEGO City zařádit... Asi se budu stěhovat...!