Podzimní li(s)tování

Lituji věcí, které nemohu mít, neboť si myslím, že bych jim byl tím nejlepším majitelem, jakého by si kdy mohli přát (třeba nějaký menší byt 3+1 někde kousek od centra, pojízdné auto co bych s ním mohl po škole či po práci jezdit po našich hradech a zámcích, a nebo třeba bankovní účet s možností již nikdy nepracovat).

Lituji negativních stavů své mysli, neboť k nim nemám jediného důvodu...dobře, asi kdyby se na danou problematiku člověk podíval objektivně ze všech úhlů, nějaký ten důvod by našel. Jenže z mého čistě subjektivního krásně zblblého pohledu je vše v pořádku. Snad jen to mokré listí by mělo být mnohem sušší a také by ho mělo být mnohem, ale mnohem víc.

Lituji lidí, co se pachtí za věcmi beze smyslu naprosto bez rozmyslu (a tím pádem lituji i sebe). Lituji také lidí, kteří tajně "přehazují" své nevyřešené trable a slabůstky na ostatní pod dojmem dobrého skutku či jediného možného řešení (pokud nerozumíte poslednímu souvětí, pak se bližšího vysvětlení snad dočkáte v některém z dalších příspěvků).

A nakonec lituji jednání těch, kteří si své jednání neuvědomují, případně si jej uvědomují až zpětně a to pouze za předpokladu, že je na danou skutečnost někdo či něco později upozorní. Někdy si říkám, že ti lidé sami se sebou musejí vydržet celý život, takže by mě jejich jednání nemělo tolik rozrušovat, jenže pak si uvědomím, že se denně potkají s menším či větším počtem dalších lidí, které mohou svým jednáním negativně ovlivnit v jejich budoucím jednání či vývoji.

A teď navíc doufám, že to všechno je jen důsledkem tohoto neútěšného podzimního mezidobí...

Trošku zmatek, ale žiju...

Divím se, zároveň obdivuji a také mi je líto...

Divím se, že se svět točí, ale já při tom zůstávám na místě ve svém světě optimismu a úsměvů. Nevím, zda to lze svést na výchovu, již se mi dostalo od mých drahých rodičů, a nebo na životní zkušenosti, kterých (si myslím) vskutku nebylo málo... Ale i přes ty všechny otázky a pochyby se mi ten stávající stav líbí - úsměv na rty a v srdci žhnoucí oheň...


Ale právě zároveň obdivuji všechny lidi ve svém okolí, že ten můj mnohdy až přehnaný optimismus snáší. Bych si někdy vážně dal raději přes držku, než se pořád usmíval. V práci se usmívám na lidi hlavně proto, že jsou na mě oni nepříjemní, a já jim tak chci naznačit, že by se nad sebou měli zamyslet. Jenže na přátele a kamarády se usmívám proto, že mi je s nimi dobře (tím úsměvem to jako dávám najevo); a také proto, že často právě lidem v mém okolí do smíchu není... takže je velice pravděpodobné, že ten smutek ve tváři způsobuji lidem právě já... další důvod dát mi po tlamě.

A důsledek toho všeho je, že občas tedy lituji, že se na lidi usmívám a působím přehnaně optimisticky. Občas se totiž stane, že někdo vyhledá mou přítomnost právě proto, že očekává, že bude optimisticky nabit a díky mě i naladěn. Jenže ne vždy mi je do smíchu a ne vždy srším vtipem a úsměvným slovem.

Omlouvám se všem... ale to je prostě život, ne každý den je posvícení. Důležité je, že žijeme;-)

Problematika druhé šance aneb jak zjistit, že to zjistit vlastně ani nechceme?

Je mi líto, že v životě zjistím jen velmi málo informací o ještě menším množství věcí.

Tak například - maximálně si vychutnávám chuť chřestu (čerstvý grilovaný chřest, chřestový krém, chřestový salát,...). Vím tedy, jak chutná v kombinaci s mnoha věcmi - s bramborem, s masem, s ledovým salátem,...mohu tedy tak trošku tvrdit, že jsem chřest poznal;-). A stejně jako s tím chřestem to mám se spoustou jiných věcí... Ale jestli jsem něco někdy vyzkoušel a hned po prvním kontaktu jsem dospěl k závěru, že žádné další setkání se konat nebude, tak to bude jednoznačně kopr. Vážně nemám s tímhle plevelem dobrou zkušenost a vážně je mi špatně už jen z pomyšlení na něj (doufám, že to ustojím a nepozvracím si počítač...). Spolubydlící ale jako na potvoru milují koprovou omáčku s knedlíkem a vařeným vejcem, takže mě tu mučí puchem kopru a ještě mě chtějí, ti sadisti, líbat (celý rok o mě nezavadí téměř ani pohledem a teď najednou o mně chtějí zavadit i svými rty, brrr!).

Asi máme všichni nějakou neblahou zkušenost, na základě které jsme něco absolutně odepsali ze své přízně. U mě je to krom koprovky (respektive kopru) ještě budapešťská pomazánka a lučina. Na druhou stranu jsme tomu (a je vážně jedno, zda se jedná o nějaké jídlo, člověka, místo, zpěváka, herce,...) nedali možnost předvést se v lepším světle a dát tomu tak druhou šanci...
Rozhodl jsem se tedy dát kopru ještě jednu šanci a potají jsem ochutnal koprovku svých spolubydlících (bez vejce i bez knedlíku) a... no... jako nepozvracel jsem se hned, ale ven to jít muselo! Nic osobního v tom nebylo, ale jak se říká - zvyk je železná košile:-).

Chci jen říci, že druhou šanci si zaslouží všechno a všichni, jen ovšem nemůžete počítat s tím, že se všechno jako mávnutím kouzelného proutku změní v opak nynějšího stavu;-).
Hodně štěstí při zjišťování toho, co jste dosud nezjistili...:-)

Kurva, nechovej se jako ženská...!

Byl jsem vychováván v poměrně zmateném systému hodnot...rodiče pracovali na směny; do školky jsem chodil sám (a nejedl jsem budapešťskou pomazánku, protože je fakt hnusná); dlouhá léta ve skautu jsem nesl těžce, protože jsem stál ve stínu svého bratra; pak jsem začal trávit pravidelně nějaký čas v nemocnicích a díky zdravotnímu stavu jsem se začal stranit okolnímu světu...

Nic výjimečného neumím (i když už dlouho mluvím o tom, že začnu hrát na kytaru) a také není moc věcí, které by mě bavily... Umím spoustu her, které běžně hrají 2 hráči, hrát sám se sebou (prší, šachy, dámu, kuličky, černého Petra,...) a dokáži se zabavit za všech okolností - žehlení mě fakt baví, uklízení mi nedělá problémy (ani uklízení po ostatních), často poslouchám romantické songy a ještě častěji se dívám na romantické filmy (Hříšný tanec, Osobní strážce, Pretty woman, Zápisník jedné lásky, Prázdniny, P.S. Miluji Tě,...). Vadí mi špinavé fusekle a trenky mého spolubydlícího na stole hned vedle počítačové myši, na veřejnosti nekrkám a neprdím, snažím se mluvit slušně a svou přítelkyni nenazývám "moje stará"... Při odchodu z bytu se voním, vlasy si myji šamponem a ne sprchovým gelem, chodím na masáže (díky moc, Kristý) a nehty si střihám pravidelně nůžtičkami a ne kleštičkami.

Ano, asi se chovám jako ženská, ale než shnít v bordelu, lahvích od Pepsi (i když u nás v bytě spíše od Kofoly), posmrkaných kapesníků, špinavého a smradlavého oblečení, cigaretovém kouři, špinavém nádobí,...

Dobře, už mlčím! Ale copak to jde, nechovat se jako ženská, když často místo svého jména slýchávám při oslovení:"Kurva,..."

Každopádně se budu raději chovat jako ženská, než jako prodejná děvka;-)

Co řeší alkohol?

Tentokrát se moc nedivím, spíše lituji. Je mi líto těch, kteří se snaží vyřešit své problémy pomocí alkoholu. A co horšího - že si skutečně mnozí myslí, že jim ta metla lidstva pomůže.

Pokusil jsem se vyřešit jeden svůj problém, který již nějakou dobu tíží nejen duši. A kupodivu se alkoholem problém nevyřešil. A to jsem vyzkoušel ty nejlepší značky! Problém se ale pouze odložil a trošku prohloubil, ještě více se vše zkomplikovalo. Každopádně těch několik málo hodin, kdy jsem do sebe lil jednu sklenici lahodného moku za druhou a navíc je prokládal tu likérkem, tu šampáňěm, tu zelenou s mlíčkem...bylo velice příjemných, neboť alkohol hřál na těle a nožky tancovaly jak o život. Svět byl hezky barevný (paleta barev jednotlivých panáků také nebyla malá, tudíž jsem byl ráno vskutku "pod obraz"), hrála rytmická hudba, zpívali jsme (vínečko bílé; jarošovský pivovar; my pijeme rum;...). Bylo krásně na světě!

Ale to ráno.. Au! Taková bolest, byste nevěřili! Chvilku jsem přemýšlel nad tím, z čeho mě může tak neskutečně bolet hlava, ale skutečně jen malou chvilku! Alkohol!

Proč jsem ho jen pil?!

Jo ták..

A bylo to tu zpátky a ještě horší - problém tu byl stále, nic se nevyřešilo ani nezlepšilo. Kupodivu..

Příště se pokusím problém vyřešit přímo - odkládání či "vylepšování" alkoholem za ta rána vážně nestojí. Alespoň mně ne..