Bez paraplete přeci nemůžeš být vedoucí výpravy!

Neměl jsem ani paraple ani proutek s mašličkou navrchu, ale hřál mě úžasný pocit vědomí, že jsem tady vedoucí. Určil jsem trasu pěšího výletu po centru Prahy, v konečném důsledku jsem vybral spojení, které trvalo mnohem déle, než kdybysme počkaly tři minutky na metro jedoucí opačným směrem. A také jsem zazdil hrochy v Zoo.
Na druhou stranu jsem vyfasoval plánek, takže bylo předem jasně dané, kdo tady bude rozhodovat - že, Aničko?!
Ono vůbec celý den byl plný takových vtipných záležitostí..."Tady mají ale divný zvířata," byl povzdech jednoho chlapečka, když šel kolem nás sedících na lavičce a požírající bagetky z alobalu - jak to ten chlapeček asi myslel? Ještě před tím se hned vedle naší lavičky (vedle jiné lavičky, než je o ní zmínka výše) vykadil pes - asi nám chtěl také něco naznačit. Pak nás také neustále někdo sledoval, ale myslím si, že kdybysme neseděli na každé druhé lavičce, kterou jsme potkali, tak nás nedožene nikdo, protože jsme chtěli vidět skutečně všechno! každopádně systém odpočinkových míst je v pražské Zoo vyveden do důsledků - dřepnout si můžete téměř kdekoliv. Dokonce máte občas i výhled do nějakého toho výběhu, voliéry či kotce.
kdyby Richard neslavil svátek, tak si i ty gorily prohlédneme v klidu a možná si i změříme, kolik měří rozpětí našich mocných a dlouhých paží - tak snad příště;-).
A nakonec jsem zjistil, že mi vlastně stačilo hned na začátku zatočit k tučňákům a víc neřešit - ty mě bavili nejvíc a byli nejvíc vtipní...když čekali, až je vpustí dovnitř na dlabanec, stáli ve frontě jak číšníci na nějakém konkurzu do nejprestižnější restaurace ve městě.
A ještě taková malá poznámka...kdyby každá prodaná vstupenka stála 100 Kč, vydělala by zvířecí zahrada jen za sobotu 1 305 600 Kč. Když si uvědomíme, že rekonstrukce pavilonu tučňáků stála 8 milionů, tak si na to ta zviřátka zase tak dlouho nevydělávala, že?;-)

Jsem rád, že máme rádi zvířata. Brzy se tam chystám zas;-)

Smrad jako v opičárně a gorily online

Naše kancelář je fakt malinkatá, takže když se v ní sejdeme v plném počtu, je tam nedýchatelno. Šéfová se vyzuje z kozaček, kolega si dá na oběd česnečku a je vymalováno! Ale víte co? Nám je to jedno! Smrádek, ale teploučko. A když ještě sdílíte kancelář s tak fajn lidmi, tak se dá přežít cokoliv - i ten těžký vydýchaný vzduch.

A aby toho nebylo málo, mám kolegyni, která se ve volných chvílích naloguje na kameru ze zoo umístěnou v pavilonu opic a sleduje gorily. Jednou jsem jí koukal přes rameno (byl jsem tu na návštěvě ve svém volnu, takže to se může!) a bavil jsem se. Vydrželo mi to dvě hodiny...:-D. Člověk se u toho nasměje, rozněžní, uklidní, vyvzteká...ideální pro relaxaci.

Takže kdo ještě nešmíruje malou Moyu a její rodinku, zkuste to - na stránkách Zoo Praha to najdete raz dva;-)

Jak se všechno daří tak nějak samo...

Asi to zakřiknu, ale no a co!?

Prostě se mi teď tak nějak daří všechno dělat. Mám kde v Praze složit hlavu, už mám i rozpis směn, takže se mohu podle toho zařídit a užívat všeho, co se namane. Přátelé jsou ke mně shovívaví a tak nějak mi odpouštějí mé občasné zrušení či přesunutí nějakého toho předem domluveného srazu nebo něco podobného (Šári, moc se omlouvám, ale fakt bylo lepší přespat u Martina a jet ráno do práce od něj...). Také se mi podařilo shodou všech okolností obnovit vztahy se vzdálenější částí rodiny (a v neposlední řadě jsem shodil z beder jednu takovou věc, která se do světa neroztrubuje, ale jsou lidé, kteří by o tom měli vědět).

Takže teď mohu nabrat plné plíce čerstvého vzduchu a roztáhnout ruce, aby se ten svěží vítr měl do čeho opřít. Bezstarostné proplouvání kanály všedních dní by se mi docela šiklo - přeci jen se poslední dobou stalo moc věcí, jež mi přidělaly pár vrásek na čele, takže nějaké to zlepšení by mě moc potěšilo;-).

Vzhůru dolů z kopce všednosti a s úsměvem na rtech!

Nákupní outfit

Sobota ráno, hlava jako střep a v puse jak v polepšovně. Přede mnou první úkol nového dne – dojít do obchodu pro pravidelnou objednávku pečiva na víkend. Dalo by se říci, že na toto téma vlastně není, co říci. Jenže to byste potom museli zavřít tenhle blog, protože by to popřelo všechny jeho zákonitosti (kterých moc není, ale jednou z nich je absolutní nonsense).

Když jsem byl malý, bylo mi absolutně šumák, v čem si jdu koupit zmrzku do našeho malého zaplivaného vesnického obchůdku. Od trenýrek, přes roztrhané tričko a tepláky od luxolu, až po boty od vápna a obličej zaflákaný bahnem z našeho posledního fotbalového mače. Kde jsou ty bezstarostné časy?! Chtěl bych je vrátit, alespoň na chvilku při právě takových ránech, jako bylo to dnešní, zmuchlané a lehce na vlezteminazáda.

Jenže to nejde tak jednoduše. I kdybych nechtěl reprezentovat sebe na nějaké jakž takž úrovni, musím myslet na svou rodinu, která se nemůže jen tak v neděli sbalit a odjet si pryč z tohoto maloměšťáckého zajetí. Takže hezky šupem najít čisté kalhoty, triko, košili (jo, tak ta je zmuchlaná, jako bych ji vyndal krávě z tlamy, takže hledám něco jiného) a nakonec to všechno schovat pod bundu (ještě lehce smrdí kouřem z hospody…).

A pak přijdete do obchodu a…krom paní vedoucí je tam jen místní násoska, který vstává jen proto, že je v obchodě teplo a dostane tam pivo na sekeru. Paní vedoucí má starý bílý svetr špinavý od uhelného mouru (to jak přikládala, aby měl násoska důvod přijít), na nose silné brýle a ještě si mě plete s bratrem – tak proč ty stresy s oblečením?!

Některé společenské konvence je dobré si nosit s sebou - kamkoliv se hnete. To, že vám jejich dodržování občas přijde zbytečné, je jen další krok ke zdokonalení sebe sama…alespoň v to doufám…

To nevysvětlíš…

Při boji se zákeřnou nemocí člověk těsně před koncem někde najde skryté zásoby energie a začne se bít jako lev. Když jde do úzkých, pokaždé se vzchopíme a hledáme možná řešení – a nakonec vyřešíme. Všechno je možné. A o lásce to platí dvojnásob.


Je to necelý půlrok, co jsem začal pozorovat jednu misi za záchranu vztahu. Nejprve to byly pozvolné změny v chování toho člověka, jež se o záchranu vztahu snaží. Takové drobnosti – například začal chodit dříve do práce, aby se vzájemně více užili. Postupem času ty změny začaly být mnohem radikálnější – praní prádla včetně pověšení na šňůru a sundání po uschnutí, vaření jídla (už ne jen chléb „namazaný“ kousky másla s rajčetem, ale kuřecí řízek!), kupování neznačkových výrobku (mám na mysli značky Tesco, Kaufland, AH duality a podobně), večeře v restauraci a občas květina… A víte co – vypadá to, že to funguje. Navíc mi přijde, že je ten člověk klidnější, usměvavější… Možná to je jen můj dojem, ale líbí se mi ta změna, skutečně se domnívám, že tomu dotyčnému to pomůže i do budoucna.


A musím se mu tedy teď omluvit, protože jestli jsem si někdy o někom myslel, že je to ztracený případ, že nemá šanci na změnu, že kvůli své neochotě přijmout změny a zapojit svou invenci skončí sám ve velkém a prázdném domě… Omlouvám se. A přeji mnoho šťastných a skvělých dnů s tou, kvůli které se celá ta změna udála – snad si to (tě) zaslouží;-).


Jsou prostě mezi nebem a zemí věci, které nejdou vysvětlit…a některé věci by bylo i zbytečné vysvětlovat. Prostě za ně buďme rádi.

Proč přišly borůvkové noci až teď...?

Neznám představitelku hlavní hrdinky a ani jméno režiséra mi není povědomé, ale i tak to byl velice milý zážitek.


Moje borůvkové noci mi i přes lehkou nelogičnost přinesly do života takový pěkný klid a jasný obrázek o tom, jak to vlastně v životě chodí (částečně - ty šťastné konce mívají před sebou mnohem složitější a strastiplnější příběhy). Zjistil jsem, že mým borůvkovým koláčem je jeden film, který ačkoliv není úplně veselý a šťastný, vyrobí mi ve tváři lehký úsměv a nad hlavou slunce. Ty slzy odplaví vše zlé a špatné a zanechají jen ty optimistické vyhlídky na budoucnost (alespoň na tu nejbližší). Možná bych ale někdy měl k tomu filmu zkusit i kousek borůvkového koláče s vanilkovou zmrzlinou, aby mi zbytky smetanové dobroty mohl někdo slíbávat ze rtů - úplně stejně, jak to bylo v tom filmu...


Tak kdo se hlásí dobrovolně? ;-)

Jsem moooc rád, neboť je to tady - už!

Stejně, jako se těším na teplý letní déšť, šustění podzimního listoví pod nohama a nebo na první sníh v zimě, těším se i na první jarní noc...

Není to noc v první jarní den, ale první teplá noc v březnu, kdy spím při otevřeném okně (jen na ventilačku, to je fakt, ale i tak...). Zima je jedno z nejúžasnějších ročních období - lituji lidičky, co sníh viděli jen na obrázku zahraničního časopisu - ale ta letošní byla obzvláště mrazivá a já jsem obzvláště zimomřivý člověk. Takže ta včerejší noc byla jako znamení, že nám sem přichází jaro, skutečné a nefalšované jaro plné rozkvetlých narcisů, irisů, tulipánů...
Možná ještě přijde nějaký ten sníh a mráz, ale to už budou jen dozvuky mocné paní zimy, která se nechce ještě spokojit s vládou pouze nad polární krajinou.
Je fantastické, že lidé ještě úplně neztratili svou schopnost vycítit příchod změny v počasí, stejně jako to umí zvířata. A jak se to na lidech pozná (asi nebudeme línat a měnit srst:-))? No přeci tak, že se mnohem více usmíváme. Sice ještě zachumlaní v těžkých kabátech a péřových bundách, ale s úsměvem na rtech!

Je sice fakt, že když potkáte na ulici usměvavého člověka, může to být způsobeno i něčím jiným, než jen příchodem jara, ale co vy víte...;-)

Ještěže ty "patrioty" máme

Když jsem pobral dost rozumu na to, abych chápal hodnotu peněz a jejich význam, začalo mi vrtat hlavou, proč chodíme nakupovat do toho malého zaplivaného obchůdku u nás ve vesnici, když můžeme jezdit jednou týdně na velký nákup do marketu kousek ve městě. Byl by to vskutku velice ekonomický krok, však tam mají vše mnohem levnější. Měl jsem tedy s rodiči již několik debat na toto téma a kupodivu mi dali i za pravdu, ale...nějak se tím neřídí.

"Ale já ti teď nemůžu dát žádné peníze, já žádné nemám..," přesně toto u nás doma slýchávám velice často. Můj argument na to je právě to, že nenakupují s rozmysle a bez uvážení. Samozřejmě, že po nikom nechci, aby od rána do večera studoval a porovnával reklamní letáky deseti super, hyper a jiných per marketů - však člověk ušetří už v tom nejbližším, ale občas by neškodilo do nějakého toho letáčku nahlédnout. 

A letos před Vánoci jsem to celé asi pochopil! Když matka opět nakoupila vše potřebné pro pečení cukroví (mouky, másla, ořechy,...) v našem koloniálku, utrousil jsem několik sprostých slov a nesouhlasně kroutil hlavou. Ale pak obchod někdo vykradl a my jsme potřebovali něco rychle koupit, abysme mohli dodělat oběd - no a v obchodě to neměli, protože to byla jedna z věcí, které ukradli. A mě teprv v ten moment (no musím vskutku uznat, že jsem trošku pomalejší v úsudcích) došlo, že kdyby rodiče nedělali ty nákupy v naší malé Jednotě, tak pro každou maličkost, kterou jsme zapomněli koupit při tom velkém nákupu v některém z marketů, bysme museli pokaždé jezdit až do horoucích pekel a ne jít minutu do obchodu.

Teď to vypadá, že to s patriotismem nemá nic společného, ale opak je pravdou. V tom obchodě je někdo zaměstnaný, někoho to živí. Navíc je to místo, kde se lidé na vesnici scházejí (jasně, večer se sejdou stejně všichni v hospodě, ale přes den je to v obchůdku s lahváčem v ruce také velice příjemné) a setkávají. Teď to odsuzuji, ale třeba za několik let budu v obchodě s lahví piva v ruce stát také a budu se "setkávat". 

A co vy, vy se máte kde setkávat?

Sladké pokušení z ráje

Vždycky jsem si myslel, že nejlepší bábovka, jakou jsem kdy jedl, je "ožralá bábovka" mé kamarádky Lenky. Byla to pravda až do včerejšího dne. Protože včera jsem si dal na snídani ořechovo-čokoládovou bábovku od mé kamarádky Věrky, což jsem neměl dělat... Lepší bábovku mi už totiž nikdo nikdy neupeče! Je to zázrak a ráj na zemi v jednom a je mi tím pádem líto, že ti, co Věrku neznají, se nikdy do toho ráje nebudou moci podívat.

Takže pátrejte v řadách svých známých a kamarádek, sousedek či spolužaček a nebo kolegyní, zda se náhodou nejmenuje některá z nich Věrka. Třeba je to ta moje kamarádka a třeba vám dá kousek toho ráje poznat. Dobrou chuť!

Těším se, těším!

Ano, je to tak! Moc se těším na koncert skupiny, jejichž skladby mi zní v uších. Řeč je o českém hudebním bandu CLOU (www.clouclub.com). Pánové nedávno vydali již své třetí album (po úspěších s Postcards a Clou to tedy je For tonight), které doporučuji nejen skalním fandům téhle partičky. Nebudu tu psát, jak je album skvělé a kterou písničku si určitě musíte poslechnout a proč (i když to album se poslouchá vskutku skvěle) - nechť si každý vybere to, co je právě jemu blízké. Jen chci upozornit na fakt, že nám CLOU ukazují zase trošku jiný kousek muziky, než na jaký jsme byli doposud zvyklí, a že nám jej ukazuje fakt dobře.

Koncertíků teď budou mít "cloucí" dost, neboť se vydali na turné společně se Support Lesbiens, což je dle mého hodně silná sestava, takže se snad nějakém z koncertů uvidíme.

Muzice zdar a té české obzvlášť:-).