Životní optimismus...

Tak Johanka po dlouhé době zase přijela od maminky zpátky do Brna a byla zase jak naspýdovaná - to je ona vždycky, když přijede z Čech a také ji pak musíme v tom rozletu krotit...mluví totiž děsně! Každopádně teď mě maximálně dostala...


Sám jsem měl za sebou poměrně vysilující víkend a ani to pondělí nebylo nijak úžasné a optimistické. Johanka mi ale náladu zvedla a vlila také božskou manu do krve, takže jsem na chvilku okusil ta její hypergetika a užíval si její přítomnosti. Najednou na ni koukám, jak stojí přede mnou a protahuje se (nechci být hnusný, ale po více jak čtyřech hodinách strávených v autobuse a vlečení obrovského kufru s sebou, měla v podpaží přeci jen opocené kruhy...) - vypadalo to, jako by se protahoval lev před útokem na svou kořist. Ten pohled mě mohl jakkoliv konsternovat, ale její hláška mě absolutně odzbrojila..dodala totiž:"Jsem krásná...a voňavá!"


Vážně obdivuji takové sebevědomí a pozitivní pohled na věc. Já bych si postěžoval, jak to bylo děsný, jak jsou lidi nemožný, že na dálnici je to strašný a že ten kufr váží snad tunu. Ale to by nebyla Johanka, aby mě něčím takovým nedostala;-).


Každopádně si někdy, až budete absolutně vyřízení, zkuste udělat takové malé cvičení - protáhněte se a řekněte si, že jste krásná a voňavá (ženám to dodá sebevědomí a chlapi se na chvilku přestanou litovat:-D). Já jsem teď krásná a voňavá každý den;-)

Tak za kolik?!

Každý má svou cenu - divili byste se, ale má. Ať si kdo chce co chce říká. I když...


Baví mě bezcenní lidé. Nejde o to, že by svou cenu neměli, ale oni ji neví a nebo je "nulová". Poznal jsem člověka, který má obrovský talent (dle mého, samozřejmě). Navíc mě baví jeho témata - což jsou hlavně lidé a pak kavárenský potažmo hospodský život. Jasně - naprosté všednosti, ale nevšedně podané! To se musí vidět na vlastní oči, ale mohu říci, že jsem byl včera naprosto u vytržení! Děsně jsem se při pohledu na ty skicy (kdekdo by to nazval čmáranicemi, ale mě se tento syrový stav malby či kresby líbí) bavil a nořil do světa představ a iluzí, které ve mně ty výjevy vyvolávaly. Bylo to moc příjemné.

Chtěl jsem tedy od toho člověka vědět, na kolik by mě přišlo jedno jeho dílko v oleji, tak formát 40x40 nebo 40x60. Nedostalo se mi odpovědi. Nejprve to bylo o tom, že by cenu musel určit dle již hotového díla, což chápu. Ale po jednom rumu to bylo už o tom, že pro kamarády by to bylo samozřejmě zadarmo... Nerad lidi využívám a tohle mi trošku využíváním zavání, takže dlužný nebudu (pokud se tedy něco uskuteční a já budu mít ten olej doma), ale někdy můžete člověka finančním obnosem i urazit - buď je to málo a tím pádem umělce nedoceňujete, a nebo je to příliš velký a tím pádem umělcem v podstatě pohrdáte, neb se mu vysmíváte...

Ale i tak ten olej chci - ty skicy totiž mají lehce francouzský nádech, což mě fascinuje (to se totiž musí prožít a ten člověk je velice mladý...).

Chtěl bych, aby jednou na mé svatbě, případně pohřbu, hrál na saxofon jeden můj kamarád, známý (Kubíku, pro mě jsi tak velká autorita, že prostě nevím, do jakého okruhu lidí tě mohu či mám zařadit...každopádně z mého pohledu jsi přítel) - nejde ani tak o to, jak nebo co hraje. Jde o to, jak to hraní prožívá. A přesně tak se pozná vášeň. Jen mě děsí trošku to, že i on skončí u věty:"Tak pro kamarády to bude samozřejmě zadarmo.."

Everything is changing

Jj, už je tomu tak - nevypadám stejně jako před pěti lety (sice stejná váha, ale větší pleš;-)); dálnice D1 je také dírami poseta na místech, na kterých jsem ještě loni jásal, jak je to parádní, že alespoň tady je to v celku slušném stavu; čím dál tím méně slečen umí vzít pořádně za vařečku a uvařit tomu svému "pejsáčkovi", "medvídkovi" a já nevím komu ještě něco pořádného k jídlu - třeba pravou a nefalšovanou domácí svíčkovou...

Ale co mě nejvíc děsí jsou kohouti! Ne, myslím to vážně - jsem vesnické dítě, takže na kokrhání časně po ránu jsem zvyklý, ale dnes ráno jsem byl absolutně v šoku. Jistě, mohli byste mi oponovat, že ten šokový stav byl způsoben nedostatkem spánku, nevyváženou stravou či chronickým zánětem středního ucha, ale ani jedno z toho s tím nemá nic společného. Každopádně se jedná o to, že za mých mladých let kohouti kokrhali většinou tak přibližněkolem páté (v tuto roční dobu, samozřejmě), ale teď...teď si ti zmetci dovolují otevírat na nás zobáky už ve 4:05 ráno, což je tedy ale naprostý vrchol drzosti, šmejdi jedni!

Člověk si tak spokojeně pospává během cesty na ranní autobus do práce, když v tom projde kolem kokrhající kohout... Neskutečné a nejvíc na přes držku - kór když má člověk upito, nevyspato a šichtu v práci před sebou. Už abych z tohohle vyrostl!