Calm down, calm down...

Pracovat ve službách je někdy vskutku nápor na nervy. A pokud jste v přímém kontaktu s lidmi, je to ještě o kousek větší "záhul" na psychiku, než by si kdejaká kancelářská krysa mohla myslet. Častokrát se tedy nese mým pracovištěm ono pověstné a ve filmech problém předcházející:"Uklidni se, klídek...dýchej zhluboka, běž se projít na čerstvý vzduch...dej si čokoládu, ať si trošku obalíš nervy..." A nejsou to jen taková ta slova do větru, co se jakože říkají - někdy sežrat celou tabulku čokolády je skutečně nejlepší způsob, jak předejít tomu, abyste klienta poslali do prdele.

Každý se se stresem v práci vypořádává jinak - někdo do sebe lije hektolitry kafe a nebo třeba iontových nápojů, protože si myslí, že kofein a kouzelná chemie všechno vyřeší. Někdo si dá frťana a je schopen zase nějakou tu dobu fungovat bez jakýchkoli tenzí. Jeden můj kolega, aby nemusel s otravným klientem mluvit, raději vytáhne pistoli - i přestože to přinese další potíže...(o tom jsem už ale myslím někdy psal...).

A někomu stačí prostě jen utrousit nějaké to peprnější slůvko. Nebudu tu vypisovat, co všechno už proletělo mými slechy či dokonce ústy - nerad bych se dozvěděl, že moje slovní zásoba je omezená... Ale musím se podělit o naprosto nečekanou hlášku jedné kolegyně, která je jinak velice slušná a s klienty se dokáže po telefonu vybavovat třeba 10 minut, i když ji posílají do té největší temnoty. Ten telefonát byl takový poklidný, trval asi dvě minuty. Kolegyně odložila komunikační sluchátka a do ticha se ozvalo: "Šulin jeden zvadlej!"

Takže pro všechny, co dělají ve službách a dnes a denně se potýkají s lidmi intelektu houpacího koně - vykašlete se na chlast, na drogy i na pistole! Řekněte si pokaždé na adresu toho kreténa, co je absolutně vymaštěnej, že je to prostě jenom ŠULIN JEDEN ZVADLEJ!

Ignorant nad ignoranty

Už to, že jsem si dovolil jet na školu v přírodě se šesti učitelkami jako jediný chlap, značně vypovídá o mé soudnosti. Devadesát dětí na šest pedagogických pracovníků a jednu zdravotnici – tento poměr zase dosti vypovídá o soudnosti vedení instituce, jež danou akci pořádala.
Překvapivě vše začalo dobře, v poklidu a bez stresů. Děcka zlobila tak nějak normálně dětsky (pardon, zapomněl jsem, že čtvrťáci a páťáci už vlastně žádnými dětmi nejsou…moje chyba) a kantoři blbnuli jak na neformálním letním táboře – ideální rozpoložení a rozložení nálad i sil.
To, že nějaký zádrhel přijde, jsme věděli všichni…jen asi nikdo z nás nečekal, že přijde tak brzy. Hned druhý den jsme měli fotbalový turnaj. Nevím, koho pokaždé napadne ten skvělý nápad, že to budu pískat zrovna já. Dostal jsem píšťalku do ruky a poplácání po zádech. No budiž, přeci necouvnu - jsem úplně normální chlap a fotbal mám tak nějak v krvi, že!?
No ještě že dostali pánové z páté třídy rozum a napadlo je, že si to vzájemně odpískají sami – juch!
A aby toho nebylo málo…široko daleko žádný internet, žádná televize a skoro žádný signál na telefon. Tedy popravdě řečeno se tam jedna televizní obrazovka našla a skvěle posloužila při sledování zápasů hokejového mistrovství. „Jedna : jedna!!!!!!!“ „Jj – to je fajn, Jen tak dál, pánové. A neřvěte tolik…“
Jsem prostě na přesdržku!

Nabušený hovado...

...ze mě nikdy nebude. To mi je jasné už od puberty, kdy jsem měl sotva 5 kilo i s postelí. Když jsem byl ještě špunt, tak to vypadalo, že budu kus chlapa - myslím kus jako kus, ne kus jako kus...rozumíte mi, že?! Takový barokně baculatý andílek jsem byl. Jenže se to postupně s věkem nějak zvrtlo v ubohého kostrouše. No každopádně jsem si řekl, že se alespoň pokusím těch pár kilo masa, co na sobě mám, přeměnit v lehce vyrýsované svaly.

Návštěvy fitka jsem se bál jak čert kříže, protože spousta lidí kolem mě chodí tam či onam a jsou z toho absolutně vyfluslí. "Ty vole, dvě hodiny jsem dřel jak bizon. Jdu na jedno až pět a pak spát, jsem fakt mrtvej..." No to se mi přeci nemůžete divit, že jsem měl v gatích nabobkováno! Každopádně jsem se tedy odhodlal a dokonce sám, bez maminky, jsem vyrazil vstříc nabušenosti, vlastně vyrýsovanosti. Hezky po chlapsku...

...no myslel jsem, že po chlapsku, jenže tam většina chlapů chodí ve dvojicích, jak holky na záchod. Vzájemně se ujišťují, že se jim od minula ta muskulatura zase o kousek víc vyrýsovala a že jsou to teda už fakt nabušený hovada. Onehdy jsem pozoroval dva kluky (no tak kolem 20), protože jsem vyslech část jejich rozhovoru, který mě zaujal:"Tak dneska jenom dvě hoďky, jo. Pak musím do háku." "Jo, v pohodě, ale zítra si musíme dát pořádně do těla, ty tři hoďky jsou fakt ideální." Dokážete si představit, že jste ve fitku tři hodiny a celou dobu cvičíte?! No já bych se pak nejméně týden nehnul! Každopádně tam byli se mnou hodinu a pak odešli. Nevím, o jak dlouhou chvíli přede mnou přišli, ale když jsem je zahlédl poprvé, trička měli ještě suchá. Z té naší společné hodinky 25 minut strávili procházením se mezi jednotlivými cvičebními stroji a nebo koukáním se po ostatních.

Tímhle stylem bych mohl být ve fitku klidně celý den! Takže všichni, kdož se bojíte obléct si trenýrky a cvičky a jít do fitka potit se na běžících pásech a lavicích s činkou v ruce, odhoďte stud - pokud zvládnete normální chůzi, zapadnete mezi ostaní cvičence úplně s klidem a bez problémů. A pokud se bojíte jít sami - vemte s sebou nějakého parťáka a vše dobře dopadne. Třeba na tom budete po nějakém čase tak dobře, že zvládnete levou zadní tři hoďky...;-)

Divadýlko pro nic...

Vážně se divím, že služeb cestovní agentury, u které pracuji, nevyužívá více lidí. Však tu lidem často předvádíme taková představení, že by nám za to měli ještě platit. To je totiž tak...


Jsem od přírody tvor společenský a muzikoidní (nezaměňovat s muzikálním - mě hudba baví, ale zpívám o oktávu níž, než je píseň napsaná, a hraji leda tak na triangl). Takže si často a rád zpívám - moji Brňané, Pražané, Příbramáci, Podlesáci, Smoloteláci... mi rozumějí. Zpívám všude, zpívám nahlas a nejraději písně, na které mi nestačí hlas ani dech... a zpívám si tedy i v práci. Naše budka není ale v žádném případě zvukotěsná a mé "hudební" výlevy nepřehluší ani řev burácejících motorů Studentských autobusů. prostě lidi mají o zábavu postaráno - své by vám o tom mohla říci i Johanka, neboť ta si také ráda zpívá;-).

No a nebo třeba včera se mi stala taková nemilá věc... bylo něco kolem půl deváté večer - za čtvrt hodinky mi odjížděl poslední autobus, takže pak se jen sbalit a hurá domů. Zavolal mi ještě jeden řidič, abych mu šel zkontrolovat bus, zda nenechal rozsvícená světla. Vydal jsem se zkontrolovat ten autobus a venku bylo krásně - příjemný večer, skoro letní teplota, nikde téměř nikdo. Vracím se do kanceláře - úsměv na rtech, protože Jarda světla zhasl a vše bylo v pořádku... no ne tak docela - v pořádku nebylo to, že jsem v kapse nenahmatal klíče od kanclu! Začal jsem zuřivě prozkoumávat všechny kapsy, které jsem u jeansů našel, ale nikde nic. Fakt paráda. Došel jsem k budce, před kterou stálo několik lidí, majících zájem o jízdenku na již zmíněný spoj. "Tak co - je tam někdo?", ptám se těch lidí. "No okénko je sice pootevřené, ale nikdo uvnitř není, tak čekáme...", odvětil jeden pán. "Tak to je v pořádku - za momentík budu uvnitř...jen jestli vás mohu požádat o pomoc. Bych potřeboval tady kousek povysadit, abych se mohl prorvat tím okénkem..." No kdybyste viděli výraz těch lidí tam, tak se smějete ještě teď - jeden se začal smát, další paní vytřeštila vyděšeně oči a ten pán, co mi odpověděl, se na mě jen podezřívavě podíval. Nakonec mi ale pomohli a já jim tedy mohl prodat jízdenky - spokojenost na všech stranách.


Vážně je škoda, že někdo tato naše divadýlka nenatočí - když už to nemá žádný efekt na prodej jízdenek, tak by se někdo alespoň mohl od srdce (a možná i škodolibě) zasmát. :-D