Tome! Jsem zamilovaná!...Asi!

Tak a je to tady- kamarádka se mi svěřila, že je zamilovaná! To většinou bývá radostná zpráva, jež se musí zapít! Všichni si užívají kafíčka, dortíky, kina, divadla, šmátrání, postele... Jenže pak přišlo to magické slůvko: asi.

Kolikrát v životě jste byli zamilovaní? A v kolika případech jste to vytrubovali do světa? Přesně!

Začínám se bát, že je má generace odsouzena pouze ke slovnímu milování. Milujeme všechny a řekneme o tom všem - jen ne těm, kterých se to týká. Jsem v tomto ohledu asi nějaký zabržděný a nebo mimózní, ale neumím dávat city najevo slovy. Miluji Tě jsem neřekl už léta...uf...a tak moc bych chtěl! Bojím se svázanosti, pocitu svázanosti po vyřčení magického slůvka na "m"... Je to blbost?

Každopádně i když to neřeknu, vnitřně jsem byl zamilovaný několikrát...za pár dní to bude rok od jednoho z nich. Pamatuji si to - jak jsme nemohl dýchat, lapal jsem po dechu a podlamovala se mi kolena. Bylo to plné, mocné a na sto procent. Bez slůvek možná, asi, uvidíme... Nejistota mě ničí, děsí, ubíjí.

Miluj mě, prosím... něžně, vášnivě, drsně, tajně, epicky, až na věky... ale hlavně bez asi!

Interupce na Měsíci, asi

Vážně mi zůstává rozum stát nad tím, jak je tohle všechno možné!? Rád bych svedl absenci příspěvků na těchto stránkách na nedostatek podnětů, ale to bych lhal, jako když tiskne! Hlavou se mi totiž motá tolik věcí, že už se musejí myšlenky místy přeskakovat, podlézat a různě proplétat, aby se mi do hlavy všechny nějak vměstnaly.

Domnívám se, že za to můžou měsíční interupce. Ano, nepopletl jsem si slovíčka a nedošlo k přeřeknutí se - interupce. Jde o vnitřní pnutí v nitru. Kolem mě obíhá jakési druhé já - právě jako Měsíc kolem Země - a to druhé vnitřněvnější já se pomaličku přetváří. Skoro až přetvařuje... Dochází tam k jedné erupci za druhou. Jenže na povrch se to ještě neprojevuje. Tedy ne na povrchu mého já, toho prvního, ohmatatelného. Ale na nitro tohoto já to působí nevyvážeností a nesoustředěností. Roztržitost se tomu říká nebo tak něco. No a jak se to mé druhé já vnitřně čili interně eruptuje, dochází k těm interupcím...

Takže prosím, vydržte tento výbušný a rozpadající se stav se mnou ještě chvilku - však i islandská sopka přestala eruptit, ne?! ;)

Řasy se neklidně zavrtěly v jemném zamžikání a dokonalý večer najednou ztratí absolutně vše ze své dokonalosti

Nevím, vskutku nevím, čím to může být...ale pravdou je, že se mi podobné zamžikání stává poslední dobou až moc často. Naposledy jsem si toho všiml před pár dny...Ten večer byl absolutně skvělý - přesně dle mých měřítek. Nepředvídané situace, troška neplánovanosti, hrst ztřeštěnosti a moralizování, co se za nehet vleze. Ale stačila chvilička, co chvilička - chvilenka...aby mi hlavou projelo, jaký by byl ten večer se Svamarem, nebo s Johankou, se Štěpánkem...prostě ideální načasování, ale špatné obsazení...

...občas mi prostě jen přijde, že mám až moc velké jeviště jen a jen pro sebe, takže si troufám diktovat osudu, s kým jej budu sdílet...a on mi to oplácí stejnou mincí...

Celoroční bilancování

Rok co rok se na Nový rok divím, proč všichni najednou rekapitulují uplynulý rok, dosavadní život, události v kultuře, ve sportu, v politice...Ano, přichází nový rok, budeme v letopočtu psát zase chvilku jiné číslice, ale nějak mi neštymuje, že by to měl být důvod shrnovat své úspěchy za posledních dvanáct měsíců. Politici by měli dělat takovou rekapitulaci rok po volbách či před ukončením volebního období, školy by výroční správu měly psát v červnu (logicky na konci školního roku), divadelníkům by se měly vyvěsit seznamy odejitých kolegů také na konci divadelní sezony...

Možná je to tím, že potřebujeme nějaké pevné datum, od kterého můžeme všichni najednou doufat, že nás čeká něco o kousek hezčího, než bylo to, co právě necháváme za sebou. Jenže to v mnohých z nás tak trošku budí dojem toho, že co bylo, už není a nebo se už nikdy nevrátí. A přitom by to byla ohromná škoda, kdyby se ty šťastné chvíle, které jsme prožili díky těm strastiplným, jen tak vymazaly z naší paměti, z našich životů.

Dělejme tedy debordelizaci (jak to trefně nazývá éro Šárka) vždy v momentě, kdy je to potřeba, a nečekejme na Nový rok ani na nějakou jinou příležitost, kdy se to všude nějakými sumáři a tabulkami jenom hemží. Pak byste se v tom také mohli lehce ztratit, porovnávat se s ostatími a vůbec se zamotat do něčeho, co s vaším životem tak úplně nesouvisí.

Třeba mně osobně bude "končit" jedna etapa cca za měsíc - pak bude ta pravá chvíle na hlubokou debordelizaci...s výsledky se samozřejmě pochlubím, tedy minimálně s těmi průběžnými;-)

Co se kde šustne...

Bizarnosti se mi poslední dobou dějí na každém kroku. Došlo to tak daleko, že se vám s některými z nich musím svěřit (no dobře - nemusím, ale chci!:-P)...


Spousta lidí kolem se usmívá a září štěstím jak měsíček na hnoji, ale po bližším ohledání zjistíte, že je všechno sere, nic se jim nedaří a všechno je špatně. Jedné kamarádce dokonce umřel pes, ale v práci se musí usmívat a klame tak tělem (byl jsem z toho tak v šoku, že jsem se pokusil o vtip, který dopadl katastrofálně - bych si zase nejraději nafackoval!). Čím je ten všeobecný úsměv způsoben?! Tím, že je léto a sluníčko nám praží o 106 nebo co? To přeci není důvod! Doufám jen, že se alespoň na ta chodící sluníčka ostatní také usmívají a že jim ten úsměv dobíjí baterky...jednou je to obličejové svalstvo bude tak příšerně bolet, že jim ztuhne tvář v americkém úsměvu;-).


Pak se mi zdál takový sen... vyhrál jsem ve sportce 18 milionů! Koupil si byt v Praze a druhý v Brně - tím pádem jsem se odstěhoval z dosavadního podnájmu a užíval si samotu. Zbytek peněz jsem rozdělil mezi známé a kamarády a jen něco málo si nechal do rezervy... Žádné splácení dluhů, žádné závistivé pohledy - nic! Svět se zbláznil už jen proto, že jsem nikdy nesázel, tím pádem ani nic nevyhrál. Btw - nechcete někdo levný podnájem v Praze - Karlíně. pan domácí je velice příjemný a navíc je to 4+1 s velkou koupelnou a vířivou vanou :-D. Po probuzení jsem byl velice nemile překvapen, že to byl vážně jen sen. Těším se ale na jeho pokračování...


A nakonec jak máme hned pod bytem hospodu (teď je tam zase nový majitel - asi tak osmdesátý za ty tři roky, co tam bydlím), usínal jsem v noci na dnešek za zvuků zvracejícího člověka... Jestli jsem vydával takové zvuky i při rozloučení s táborem, tak tedy musím smeknout před kamarády, jež mě narvali do taxíku a nebáli se jet domů se mnou i za hrozby toho, že taxík bude potřebovat komplet nové čalounění;-).


Svět je jedno velké hřiště bizarností a my jsme jen pochybné existence narvané do chatrných tělíček lidí... copak nás ještě čeká? No možná že svatba bude jediné ideální vysvobození ze světa podivností - už na to nebudeme totiž sami, ale budeme se se životem prát ve dvou;-)


Hezký den všem!

Ponožková kultura

No to mě tak rozhodilo, že jsem se až lekl! Učím se na zkoušku z pravěku (něco neskutečného a nikomu to nepřeji!), kde se snad všechno dělí podle keramiky (asi tak tisíc pět set devět set kultur a ani jedna nemá podle mě hlavu ani patu:-D), a do toho jezdím s kamarádem kupovat brusle. Nic prapodivného - však venku pořád ještě mrzne a zima nabírá druhý dech. Jenže to bych nesměl půjčit tomu kamarádovi teplé ponožky, aby si koupil brusličky tak akorát (i když se trošku vzpíral, když mu nesedly jak doma papuče... není to žádný med být hokejista). 

Prostě když mi je vrátil, tak z ponožek byla jakási koule.. No to nebyly ty ponožky, co jsem mu půjčoval, protože JÁ je skládám úplně jinak! Znáš to, určitě také očekáváš, že ti budou věci vráceny v původním stavu, že?! Teď je prostě období plochých jakoby přepůlených ponožek a ne ponožkových koulí, to si bude muset buď ještě chvilku kamarád počkat, a nebo zaspal dobu...! 

Buď jak buď - až ti půjčím ponožky, dávej velký pozor na to, v jakém stavu mi je pak vracíš... Jestli jsi také v "období koule", tak mi je raději nevracej...