Když něco mám teprve krátce, bojím se, že o to přijdu, protože to ještě nemám pevně zakořeněno v sobě samém a nevím, jak přesně se k tomu mám stavět, abych věděl, kam až mohu v přístupu k dané věci zajít...A když něco mám delší dobu, začíná ve mně sílit přesvědčení, že to štěstí trvalo nějak moc dlouho a že zákonitě musím o danou věc, jež mě činí šťastným či nešťastným, přijít. Čehož se také bojím, neboť jsem si na skutečnost, že "to" mám, dost navykl, a kdyby se to změnilo, mohlo by to narušit chatrné základy smyslu mého současného života.
Je úplně jedno, jak dlouho to mám a nebo zda mě to činí šťastným či nikoliv - jedná se o součást mé osobnosti, mě samého v té nejpřirozenější podobě. Nemám rád stereotypy, takže by se dalo říci, že mě musí ztráty věcí těšit...avšak opak je pravdou - změnu mám rád pouze v případě, že proběhne z mé vůle a dle mého načasování! Rány pod pás od osudu mě totiž baví jen pramálo.
A pak je tu ještě jeden problém...přemýšlel jsem nad pravidlem "mínus a mínus dá plus". Na světě je něco, co nemám. A nikdy mít nebudu. Ale nedokážu na to přestat myslet. Takže si dosadíme do vzorečku: (- za to, co nemám) + (- za to, co nebudu mít nikdy)= + (asi proto, že to vím, což by se čistě teoreticky dalo brát jako pozitivum). Že bych z toho byl ale nějak moudrý, to se asi říci nedá...
Jen mi prostě přijde, že se "strach z jistoty" u mě začíná stávat až moc trendy záležitostí;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat