Interupce na Měsíci, asi

Vážně mi zůstává rozum stát nad tím, jak je tohle všechno možné!? Rád bych svedl absenci příspěvků na těchto stránkách na nedostatek podnětů, ale to bych lhal, jako když tiskne! Hlavou se mi totiž motá tolik věcí, že už se musejí myšlenky místy přeskakovat, podlézat a různě proplétat, aby se mi do hlavy všechny nějak vměstnaly.

Domnívám se, že za to můžou měsíční interupce. Ano, nepopletl jsem si slovíčka a nedošlo k přeřeknutí se - interupce. Jde o vnitřní pnutí v nitru. Kolem mě obíhá jakési druhé já - právě jako Měsíc kolem Země - a to druhé vnitřněvnější já se pomaličku přetváří. Skoro až přetvařuje... Dochází tam k jedné erupci za druhou. Jenže na povrch se to ještě neprojevuje. Tedy ne na povrchu mého já, toho prvního, ohmatatelného. Ale na nitro tohoto já to působí nevyvážeností a nesoustředěností. Roztržitost se tomu říká nebo tak něco. No a jak se to mé druhé já vnitřně čili interně eruptuje, dochází k těm interupcím...

Takže prosím, vydržte tento výbušný a rozpadající se stav se mnou ještě chvilku - však i islandská sopka přestala eruptit, ne?! ;)

Šťouchaná a diviznovaná...aneb kdo si hraje, neví, co bude dál

Když se na nejmenované, leč mou osobou značně využívané sociální síti objevilo tlačítko "Šťouchnout uživatele XY", přišlo mi to jako vtipná funkce. Například když se některého ze svých přátel na něco ptáte či domlouváte, a on dělá mrtvého brouka, je dobré se nějak připomenout - toto je velice hravá a vtipná forma, kde se přeci nemusí vyčítavě psát "máš u mě černý puntík, mínus - neozval se" a jiné pitomosti.
Jenže pak vás sem tam šťouchne někdo, koho znáte třeba jen od vidění z oblíbeného baru či kavárny. To si pokaždé řeknu, proč se mnou neprohodí pár slov tehdy, když se oba v daném podniku vyskytujeme...No a pak jsou tu případy, kdy vás šťouchne někdo, koho neznáte ani omylem a společného máte jen to, že vaši přátelé se znají. To pak už vůbec netuším, co to je za hru a pokaždé přemýšlím, zda šťouchanec oplatit a nebo ignorovat. Kam to asi povede, kdo to je, co po mně chce, proč mě vlastně šťouchnul místo napsání zprávy...? Otázek mi běží hlavou pokaždé milion a jedna k tomu. Ne vždy se doberu k rozřešení, každopádně si sem tam připadám jak pětiletý dítě, co s uzarděním hraje "Honzo, vstávej" a zrovna vyfasoval 5 mravenčích - v daný moment prostě k ničemu.

A pak se mi objevila v zorném poli ještě jedna hra - jmenuje se DIVIZNOVANÁ. Asi ji neznáte, ale nemusíte se bát - já také ne. Domluvil jsme se s kamarádem, že někdy zajdeme na kafe a že když jsem v bytě sám, že můžeme být u mě a pokecat tam. Načež přišla odpověď:"To se na sebe budeme dívat jako dvě divizny..." Budeme vzájemně uhýbat pohledy a mlčky hledět na dno hrnku od čaje... Napadlo mě hned, že to bude pěkná nuda, tak jsem se snažil mít velice vtipnou hlášku v tom smyslu, se si můžeme vzájemně ukázat Supermany (mám totiž klabatý supermanovský trenky), což se setkalo s nadšením...jen mi význam dotekl o mnoho řádků konverzace později...Tak jsem docela zvědavý, kam se středeční diviznovaná posune a zda bude tato hra vhodná k distribuci na narozeninových oslavách a jarních piknicích...

Krásné jaro všem a hravé hry - nejen ty virtuální ;)

www.pasazeri.com

Byl jsem v divadle...žádný Národní nebo Janáček...a dostalo mě to víc, než cokoliv do té doby. Rozpomněl jsem se na staré dobré časy, kdy jsem se proháněl po prknech, která znamenají svět...a byl jsem nervózní za samotné aktéry jak pes...chci znovu!

Vřele doporučuji, pokud hledáte něco skutečného, ze srdce a o životě...

Když je to od přirození, není se čemu divit...

Nevím, kde se to ve mně vzalo - zda je to nějaké to dědictví po rodičích, co mám proti vůli tak nějak v krvi; nebo výchova, již mi dala skautská organizace a ta zběř kolem; či zda se jedná něco, čeho jsem schopen pouze díky/kvůli (to už si přeberte jak chcete) pod vlivem společnosti, jež mě někam posouvá. Kdo to ví, ať odpoví! Kdo to neví, nechť čte dál.

Jsem dobrosrdečný. Ne, vážně, to není nějaká samochvála nebo tak něco povrchního, co bych chtěl pustit do světa. Prostě je to tak. Přeji lidem ve svém okolí i těm naprosto na hony vzdáleným, ať se jim daří dobře, ať jim slouží zdraví, oplývají vnitřním klidem a spokojeností sami se sebou. A abych jim v tom nebránil, snažím se jim všelijak tu cestu k vyrovnanosti zjednodušit a zpříjemnit. V praxi to znamená, že moc neumím říkat NE.

Teď naposled jsme neuváženě kývl kolegyni na to, že si s ní prohodím nějakou tu směnu. Víkendovou směnu. Celý víkend budu místo ní v práci. Budu tak sloužit dva víkendy po sobě, což u nás ve worku není tak úplně běžné. Na druhou stranu ona kolegyně za mě vezme směny v týdnu, takže mě čeká 5 dnů volna v kuse - co s tím budu dělat, nevím (ne, že by se nenabízelo sbalit se a na chvilku vypadnout někam pryč, ale je tu to ALE...). Na tom by samozřejmě nebylo nic zvláštního - domluvili jsme se tak celkem s dostatečným předstihem, pro mě je to výhodnější z hlediska víkendových příplatků a navíc tak trošku vím, že až budu potřebovat já, že to také nějak uděláme. Jenže den na to jsme kývl jiné kolegyni, že po regulérní směně zůstanu místo ní v práci o 3 a půl hodiny déle. Řekla mi to den předem a odchází, takže žádná další výměna z mého popudu a pro mou potřebu nebude...!

Jsem vůl, ale těší mě to...respektive...no však vy mi rozumíte;)

Calm down, calm down...

Pracovat ve službách je někdy vskutku nápor na nervy. A pokud jste v přímém kontaktu s lidmi, je to ještě o kousek větší "záhul" na psychiku, než by si kdejaká kancelářská krysa mohla myslet. Častokrát se tedy nese mým pracovištěm ono pověstné a ve filmech problém předcházející:"Uklidni se, klídek...dýchej zhluboka, běž se projít na čerstvý vzduch...dej si čokoládu, ať si trošku obalíš nervy..." A nejsou to jen taková ta slova do větru, co se jakože říkají - někdy sežrat celou tabulku čokolády je skutečně nejlepší způsob, jak předejít tomu, abyste klienta poslali do prdele.

Každý se se stresem v práci vypořádává jinak - někdo do sebe lije hektolitry kafe a nebo třeba iontových nápojů, protože si myslí, že kofein a kouzelná chemie všechno vyřeší. Někdo si dá frťana a je schopen zase nějakou tu dobu fungovat bez jakýchkoli tenzí. Jeden můj kolega, aby nemusel s otravným klientem mluvit, raději vytáhne pistoli - i přestože to přinese další potíže...(o tom jsem už ale myslím někdy psal...).

A někomu stačí prostě jen utrousit nějaké to peprnější slůvko. Nebudu tu vypisovat, co všechno už proletělo mými slechy či dokonce ústy - nerad bych se dozvěděl, že moje slovní zásoba je omezená... Ale musím se podělit o naprosto nečekanou hlášku jedné kolegyně, která je jinak velice slušná a s klienty se dokáže po telefonu vybavovat třeba 10 minut, i když ji posílají do té největší temnoty. Ten telefonát byl takový poklidný, trval asi dvě minuty. Kolegyně odložila komunikační sluchátka a do ticha se ozvalo: "Šulin jeden zvadlej!"

Takže pro všechny, co dělají ve službách a dnes a denně se potýkají s lidmi intelektu houpacího koně - vykašlete se na chlast, na drogy i na pistole! Řekněte si pokaždé na adresu toho kreténa, co je absolutně vymaštěnej, že je to prostě jenom ŠULIN JEDEN ZVADLEJ!