Jak jsem se bál ženský...

Je to už 14 dnů zpátky a pořád z toho nemůžu spát. Nevím, čím přesně to je - kdykoliv jindy a u kohokoliv jiného bych se od srdce zasmál a užil si to, ale tentokrát to nešlo...

Po dlouhé době jsem mohl někam zajít s kamarády z "dětství" a moc jsem si to užíval. Jeli jsme do Písku do středověké krčmy, kde jsem se neskutečně přežral! Skvěle jsme pokecali, báječně jsme se bavili a svým způsobem mi to navodilo tu pravou atmosféru Vánoc - být s těmi, které máte rádi. Po dobrém jídle a pití samozřejmě následoval tanec a další pití - kde jinde, než v klubu našeho mládí...hurá do Junu;-)!

Na parketu se k nám za zvuků starých dobrých oldies přidala další "dětská" kamarádka, se kterou jsme se neviděli tak dva roky (když neberu nějaké letmé pozdravení v Kauflandu nebo při nějaké jiné úžasné příležitosti jako je nakupování v obchodech na naší hlavní obchodní tepně...). Takže když se ke mně měla trošku víc, než k ostatním, které vídá relativně pravidelně, nevěnoval jsem tomu nijak zvlášť svou pozornost (spíše jsem se soustředil na nikdy nekončící krákorání, které mělo představovat zpěv oultskůlových evrgrýnů ;-)). "Jsem tě strašně dlouho neviděla, vypadáš fakt dobře...," to jsem chtěl původně říct já, ale Janina mě předběhla. Normálbě bych se asi zarazil a trošku zčervenal, ale jelikož jsem byl na nohou od půl páté ráno a za sebou jsem měl cestu z Brna do Prahy, několik hodin strávených ve vydýchané kanceláři, cestu z Prahy do Příbrami, veselovánoční rozhovor s tatínkem a tu zmíněnou cestu do Písku a zpět v šílený chumelenici a zimě, zmohl jsem se jen na "Dík, ty taky vypadáš dobře..." No a pak to jelo - stačilo několik songů v latinskoamerickém duchu a pak něco málo z Hříšňáku...a Jana to na mě vybalila: "Bych to s tebou chtěla!" To byl na mě sakra těžkej kalibr. Utekl jsem s tím, že jdu koupit pití...chvilku jsem se schovával na záchodě, pak jsem stál na baru a pak si mě zase našla a plácla mě přes zadek. V podstatě mě odtáhla na parket (na pití si ani nevzpomněla) a začala se kolem mě svíjet a ovíjet mě jako nějaký had škrtič ovíjí svou kořist - smyčka se začala nebezpečně utahovat...a pak mě vysvobodila Marťa, které se chtělo jít domů.

Kluci mi říkali, ať si na Janinu dám pozor, že má chlapa někde v Kuvajtu či kde, ale já se jim vysmál, že se přeci známe dlouho a že jsme jen kamarádi - já bláhový! Holky, mám vás rád, ale tohle je nejkratší cesta ke konci přátelství...někdy...;-)

A fakt jsem se bál!

Že se se mnou ještě bavíte...

Děsně lžu, vážně hrozně moc! A dnešek je toho názorným příkladem. Je teprve čtvrt na devět dopoledne (ano, jsem sice vzhůru již 5 a půl hodiny, ale tím spíš bych se nad sebou měl zamyslet...). Začalo to hned v 6 ráno, s námi chtěl jet do Prahy člověk, který byl absolutně na smyk...řekl jsem mu, že máme vyprodáno, což nebyla tak docela pravda, ale v rámci klidného průběhu jízdy jsem byl nucen toto říci. A pak přišla pauza... V myší díře mě zastavila slečna, jestli prý nepřispěji na její maturitu. No tak jsem slečně byl nucen říci, že bohužel u sebe nemám peněženku, že jsem si jen odskočil z práce, tak ať se nezlobí (no co to je za blbost vybírat po městě peníze na maturitu v sobotu?! To se přeci dělá při posledním zvonění a já lehce pochybuji, že by nějaká škola měla poslední zvonění o víkendu...). Hned poté jsem zaběhl do obchodu. U chladícího pultu s jogurty stála slečna a velice zpěvným hláskem ke mně promluvila:"Dobrý den, ochutnejte nový mléčný nápoj..." (vlastně to řekla ještě o oktávu výš, než jak si představujete). Více toho ale říci nestihla, protože ze mě vypadlo prosté:"Jsem na mléčné výrobky alergický." Té smetany na vaření, co jsem měl v košíku, si slečna jistě nevšimla...;-). Ale z těch výrobků nabízené značky se mi mírně řečeno zvedá kufr. A celou svou lhavou jízdu jsem zakončil u pokladny - potřeboval jsem totiž rozměnit tisícovku (sakra, i teď lžu - byla to dvou tisícovka, ale proč bych vás zbytečně dráždil tím, že si nosím běžně po kapsách takové peníze?!). "Jéžiš, nemáte menší?! Já jsem teď začala a pak bych neměla co vracet ostatním lidem.." "Nezlobte se, ale teď jsem byl v bankomatu a menší bohužel nemám..," tvářil jsem se jako největší andílek na světě a ještě si přisadil,"..není radno půjčovat peněženku přítelkyni - pak vám ji vrátí vybranou do poslední koruny." Paní pokladní mi jen vrátila, ani neřekla na shledanou...


Vážně se divím, že mi ještě nikdo nenabančil - vždyť já neumím lhát, vše je na mně vidět! Nebo není...?

Everything is changing

Jj, už je tomu tak - nevypadám stejně jako před pěti lety (sice stejná váha, ale větší pleš;-)); dálnice D1 je také dírami poseta na místech, na kterých jsem ještě loni jásal, jak je to parádní, že alespoň tady je to v celku slušném stavu; čím dál tím méně slečen umí vzít pořádně za vařečku a uvařit tomu svému "pejsáčkovi", "medvídkovi" a já nevím komu ještě něco pořádného k jídlu - třeba pravou a nefalšovanou domácí svíčkovou...

Ale co mě nejvíc děsí jsou kohouti! Ne, myslím to vážně - jsem vesnické dítě, takže na kokrhání časně po ránu jsem zvyklý, ale dnes ráno jsem byl absolutně v šoku. Jistě, mohli byste mi oponovat, že ten šokový stav byl způsoben nedostatkem spánku, nevyváženou stravou či chronickým zánětem středního ucha, ale ani jedno z toho s tím nemá nic společného. Každopádně se jedná o to, že za mých mladých let kohouti kokrhali většinou tak přibližněkolem páté (v tuto roční dobu, samozřejmě), ale teď...teď si ti zmetci dovolují otevírat na nás zobáky už ve 4:05 ráno, což je tedy ale naprostý vrchol drzosti, šmejdi jedni!

Člověk si tak spokojeně pospává během cesty na ranní autobus do práce, když v tom projde kolem kokrhající kohout... Neskutečné a nejvíc na přes držku - kór když má člověk upito, nevyspato a šichtu v práci před sebou. Už abych z tohohle vyrostl!

Everything is ok, everything is fine...ale mě to děsí!

Opravdu mi teď všechno přijde naprosto v pořádku, vše je tak, jak být má. Ale opravdu to přijde jen mně. Všichni v mém okolí něco řeší, mě řeší a litují a chtějí mi nějak pomoci...

Myslí to samozřejmě dobře a já jim jsem za to vděčný, můj vřelý dík jim patří. Ale já teď vážně nepotřebuji ani politovat, ani pomáhat. Není proč, není s čím. 

Takže vás všechny, co mě znáte, prosím - buďte zase ti moji staří známí a nesnažte se něco měnit, řešit, předělávat, vymýšlet,... děkuji pěkně.

A nebojte - stále to jsem já a mám vás pořád moc rád;-)

(Nevy)chování dnešních mladších teenagerů

Nedivím se a ani nejsem nadšen...úplně se děsím toho, jak se všechno hrozně rychle mění! Když jsem chodil na základní školu, tak jsme sice dělali čurbes a byli jsme drzí (v pubertě), ale to byl velice slabý, ba přímo jemný odvar toho, jak se děcka chovají dnes - jak k sobě navzájem, tak k učitelům či rodičům.

Učitelé jen kroutí hlavami nad nevychovaností, se kterou se potýkají dnes a denně. Na druhou stranu rodiče se diví, jaktože si kantor nezjedná ve třídě pořádek a jak je možné, že právě jejich ratolest má tolik poznámek v žákovské knížce... Dalo by se říci, že se jedná o začarovaný kruh, ale zdání klame! V žádném případě se o žádný neřešitelný problém nejedná, neboť řešení je naprosto jednoduché - rodiče se opět začnou svým dětem věnovat a vychovávat je.

I když je fakt, že se bohužel někdy stane, že rodič je v chování a jednání ještě horší než li jeho ratolest. S takovou se ale učit vážně nedá, protože si mnozí neuvědomují, že právě od toho tu učitel je - od učení a ne od vychovávání, s tím se mělo začít někde jinde a mnohem dříve!

Takže závěrem jen konstatování - můj obdiv patří vám, všem učitelům základních škol.