Tep se mi zrychlil a zorničky zúžily...bylo to zlé

Co vás vede k tomu, že o nějakém spisovateli prohlásíte, že je to váš oblíbený autor? Proč se vracíte právě k jeho knihám? Kvůli ilustracím? Kvůli stylu psaní, humoru, napětí, slovním spojením, rozsahu děl...? A ještě jedna otázka - vracíte se k dílům jednoho autora kvůli a nebo díky tomu, jak a o čem píše? Hmm?

Mám rád Terryho Pratchetta (což pro čtenáře tohoto blogu není zase až tak velká novinka, ale co kdyby se tu objevil někdo nový, zabloudivší?) a vracím se k jeho knížkám právě díky jeho stylu psaní. Humor je přesně to, co hledám u knížky, u které se mám odreagovat - ale pozor, nemyslete si, že by T. Prathcett psal nějaké komédie. U tohoto autora se člověk nejen pobaví, zařehtá na celé kolo, ale věty nutí také k zahloubání a k zamyšlení se. V každé knížce se najde nějaká parafráze na dnešní realitu a problémy všedního dne každého z nás. S tím vědomím už sahám po jakémkoliv výtisku z řady Úžasné Zeměplochy. Ale včera mě čtení Buch! dostalo...

...buď mi tikají nějaké pomyslné biologické hodiny, nebo se děje něco jiného. Nerušeně si čtu, písmenka ubíhají jak splašená a děj je v nejlepším tempu. Dokonce se i sem tam pousměji a uchechtnu nahlas, takže Šárka má z mého čtení skutečně neopakovatelný zážitek. Až jsme došel k místu, kde ve mně dost hrklo (pro zvědavé nenechavce a pro věrné fanoušky to bylo od strany 285 až na stranu 294) - to se mi u Pratchetta stalo poprvé a že už jsem toho do něj přečetl až až. Tak mě to rozhodilo, že jsem se musel posadit na posteli (četl jsme vleže před spaním) a chviličku jsem se ujišťoval, že jsem tam, kde jsem, a že je všechno v naprostém pořádku. Dlouho jsem potom nemohl zamhouřit oka a hlavou mi i ve spánku běžely obrazy té hrůzy, o které jsem předtím četl - násilí páchané na dětech mě prostě nenechá chladným...

...škoda, že ti mužíčkové kopající za zelený tým, neuspěli. Mohli jsme být zase o jeden krůček blíže...

Každopádně celý tento otřesný zážitek a dopad na mou osobu má jasný výsledek - musím někde sehnat knížku Kdepak je má kravička!

Strach z jistoty? Trošku z toho mrazí..

Když něco mám teprve krátce, bojím se, že o to přijdu, protože to ještě nemám pevně zakořeněno v sobě samém a nevím, jak přesně se k tomu mám stavět, abych věděl, kam až mohu v přístupu k dané věci zajít...A když něco mám delší dobu, začíná ve mně sílit přesvědčení, že to štěstí trvalo nějak moc dlouho a že zákonitě musím o danou věc, jež mě činí šťastným či nešťastným, přijít. Čehož se také bojím, neboť jsem si na skutečnost, že "to" mám, dost navykl, a kdyby se to změnilo, mohlo by to narušit chatrné základy smyslu mého současného života.

Je úplně jedno, jak dlouho to mám a nebo zda mě to činí šťastným či nikoliv - jedná se o součást mé osobnosti, mě samého v té nejpřirozenější podobě. Nemám rád stereotypy, takže by se dalo říci, že mě musí ztráty věcí těšit...avšak opak je pravdou - změnu mám rád pouze v případě, že proběhne z mé vůle a dle mého načasování! Rány pod pás od osudu mě totiž baví jen pramálo.

A pak je tu ještě jeden problém...přemýšlel jsem nad pravidlem "mínus a mínus dá plus". Na světě je něco, co nemám. A nikdy mít nebudu. Ale nedokážu na to přestat myslet. Takže si dosadíme do vzorečku: (- za to, co nemám) + (- za to, co nebudu mít nikdy)= + (asi proto, že to vím, což by se čistě teoreticky dalo brát jako pozitivum). Že bych z toho byl ale nějak moudrý, to se asi říci nedá...

Jen mi prostě přijde, že se "strach z jistoty" u mě začíná stávat až moc trendy záležitostí;-)