Že se se mnou ještě bavíte...

Děsně lžu, vážně hrozně moc! A dnešek je toho názorným příkladem. Je teprve čtvrt na devět dopoledne (ano, jsem sice vzhůru již 5 a půl hodiny, ale tím spíš bych se nad sebou měl zamyslet...). Začalo to hned v 6 ráno, s námi chtěl jet do Prahy člověk, který byl absolutně na smyk...řekl jsem mu, že máme vyprodáno, což nebyla tak docela pravda, ale v rámci klidného průběhu jízdy jsem byl nucen toto říci. A pak přišla pauza... V myší díře mě zastavila slečna, jestli prý nepřispěji na její maturitu. No tak jsem slečně byl nucen říci, že bohužel u sebe nemám peněženku, že jsem si jen odskočil z práce, tak ať se nezlobí (no co to je za blbost vybírat po městě peníze na maturitu v sobotu?! To se přeci dělá při posledním zvonění a já lehce pochybuji, že by nějaká škola měla poslední zvonění o víkendu...). Hned poté jsem zaběhl do obchodu. U chladícího pultu s jogurty stála slečna a velice zpěvným hláskem ke mně promluvila:"Dobrý den, ochutnejte nový mléčný nápoj..." (vlastně to řekla ještě o oktávu výš, než jak si představujete). Více toho ale říci nestihla, protože ze mě vypadlo prosté:"Jsem na mléčné výrobky alergický." Té smetany na vaření, co jsem měl v košíku, si slečna jistě nevšimla...;-). Ale z těch výrobků nabízené značky se mi mírně řečeno zvedá kufr. A celou svou lhavou jízdu jsem zakončil u pokladny - potřeboval jsem totiž rozměnit tisícovku (sakra, i teď lžu - byla to dvou tisícovka, ale proč bych vás zbytečně dráždil tím, že si nosím běžně po kapsách takové peníze?!). "Jéžiš, nemáte menší?! Já jsem teď začala a pak bych neměla co vracet ostatním lidem.." "Nezlobte se, ale teď jsem byl v bankomatu a menší bohužel nemám..," tvářil jsem se jako největší andílek na světě a ještě si přisadil,"..není radno půjčovat peněženku přítelkyni - pak vám ji vrátí vybranou do poslední koruny." Paní pokladní mi jen vrátila, ani neřekla na shledanou...


Vážně se divím, že mi ještě nikdo nenabančil - vždyť já neumím lhát, vše je na mně vidět! Nebo není...?

Trošku zmatek, ale žiju...

Divím se, zároveň obdivuji a také mi je líto...

Divím se, že se svět točí, ale já při tom zůstávám na místě ve svém světě optimismu a úsměvů. Nevím, zda to lze svést na výchovu, již se mi dostalo od mých drahých rodičů, a nebo na životní zkušenosti, kterých (si myslím) vskutku nebylo málo... Ale i přes ty všechny otázky a pochyby se mi ten stávající stav líbí - úsměv na rty a v srdci žhnoucí oheň...


Ale právě zároveň obdivuji všechny lidi ve svém okolí, že ten můj mnohdy až přehnaný optimismus snáší. Bych si někdy vážně dal raději přes držku, než se pořád usmíval. V práci se usmívám na lidi hlavně proto, že jsou na mě oni nepříjemní, a já jim tak chci naznačit, že by se nad sebou měli zamyslet. Jenže na přátele a kamarády se usmívám proto, že mi je s nimi dobře (tím úsměvem to jako dávám najevo); a také proto, že často právě lidem v mém okolí do smíchu není... takže je velice pravděpodobné, že ten smutek ve tváři způsobuji lidem právě já... další důvod dát mi po tlamě.

A důsledek toho všeho je, že občas tedy lituji, že se na lidi usmívám a působím přehnaně optimisticky. Občas se totiž stane, že někdo vyhledá mou přítomnost právě proto, že očekává, že bude optimisticky nabit a díky mě i naladěn. Jenže ne vždy mi je do smíchu a ne vždy srším vtipem a úsměvným slovem.

Omlouvám se všem... ale to je prostě život, ne každý den je posvícení. Důležité je, že žijeme;-)

Z tisku...

"Prasat ve světě přibývá a pravděpodobnost nákaz roste..."

Je to zvláštní, ale s přibývajícím množstvím ptáků (ptačí chřipka) či krav (no jak nám občas zešílí) ve světě nám pravděpodobnost nákazy nerostla - alespoň ne ve světě a ne dle denního tisku. Co mě ale trápí víc je to, že přibývá počet prasat na silnicích (no někteří řídí dokonce i jako chobotnice - člověk by si sice myslel, že čím víc končetin, tím lepší ovládání vozidla, ale zdání klame, neboť přílišné množství končetin se pak o svou páčku či pedál perou a podle toho vypadá styl jízdy mnohých řidičů-chobotnic), množství prasat na ulicích (co jsou někteří schopni odhodit na zem metr od odpadkového koše, to je fakt mazec!) a také nám přibývá množství prasat ve funkcích - kdekoliv, nejen ve světě. Poslední zmíněný případ mi přijde naprosto nejhorší, neboť prasata-funkcionáři často a rádi rozhodují o tom, co smíme či nesmíme konat (dále také jak to konat, kde to konat,...). Nerad bych se dožil toho, že se nám tato prasečí nákaza rozšíří ve větším množství po slušných lidech, protože tuto epidemii jen tak nějakou vakcínou či antibiotiky nezastavíme. Lidé sice nebudou umírat, ale v jistém smyslu o život přijdou - život mezi prasaty totiž není žádný med a život bez medu si nedokážu ani představit...;-)

Divadýlko pro nic...

Vážně se divím, že služeb cestovní agentury, u které pracuji, nevyužívá více lidí. Však tu lidem často předvádíme taková představení, že by nám za to měli ještě platit. To je totiž tak...


Jsem od přírody tvor společenský a muzikoidní (nezaměňovat s muzikálním - mě hudba baví, ale zpívám o oktávu níž, než je píseň napsaná, a hraji leda tak na triangl). Takže si často a rád zpívám - moji Brňané, Pražané, Příbramáci, Podlesáci, Smoloteláci... mi rozumějí. Zpívám všude, zpívám nahlas a nejraději písně, na které mi nestačí hlas ani dech... a zpívám si tedy i v práci. Naše budka není ale v žádném případě zvukotěsná a mé "hudební" výlevy nepřehluší ani řev burácejících motorů Studentských autobusů. prostě lidi mají o zábavu postaráno - své by vám o tom mohla říci i Johanka, neboť ta si také ráda zpívá;-).

No a nebo třeba včera se mi stala taková nemilá věc... bylo něco kolem půl deváté večer - za čtvrt hodinky mi odjížděl poslední autobus, takže pak se jen sbalit a hurá domů. Zavolal mi ještě jeden řidič, abych mu šel zkontrolovat bus, zda nenechal rozsvícená světla. Vydal jsem se zkontrolovat ten autobus a venku bylo krásně - příjemný večer, skoro letní teplota, nikde téměř nikdo. Vracím se do kanceláře - úsměv na rtech, protože Jarda světla zhasl a vše bylo v pořádku... no ne tak docela - v pořádku nebylo to, že jsem v kapse nenahmatal klíče od kanclu! Začal jsem zuřivě prozkoumávat všechny kapsy, které jsem u jeansů našel, ale nikde nic. Fakt paráda. Došel jsem k budce, před kterou stálo několik lidí, majících zájem o jízdenku na již zmíněný spoj. "Tak co - je tam někdo?", ptám se těch lidí. "No okénko je sice pootevřené, ale nikdo uvnitř není, tak čekáme...", odvětil jeden pán. "Tak to je v pořádku - za momentík budu uvnitř...jen jestli vás mohu požádat o pomoc. Bych potřeboval tady kousek povysadit, abych se mohl prorvat tím okénkem..." No kdybyste viděli výraz těch lidí tam, tak se smějete ještě teď - jeden se začal smát, další paní vytřeštila vyděšeně oči a ten pán, co mi odpověděl, se na mě jen podezřívavě podíval. Nakonec mi ale pomohli a já jim tedy mohl prodat jízdenky - spokojenost na všech stranách.


Vážně je škoda, že někdo tato naše divadýlka nenatočí - když už to nemá žádný efekt na prodej jízdenek, tak by se někdo alespoň mohl od srdce (a možná i škodolibě) zasmát. :-D