Divím se, zároveň obdivuji a také mi je líto...
Divím se, že se svět točí, ale já při tom zůstávám na místě ve svém světě optimismu a úsměvů. Nevím, zda to lze svést na výchovu, již se mi dostalo od mých drahých rodičů, a nebo na životní zkušenosti, kterých (si myslím) vskutku nebylo málo... Ale i přes ty všechny otázky a pochyby se mi ten stávající stav líbí - úsměv na rty a v srdci žhnoucí oheň...
Ale právě zároveň obdivuji všechny lidi ve svém okolí, že ten můj mnohdy až přehnaný optimismus snáší. Bych si někdy vážně dal raději přes držku, než se pořád usmíval. V práci se usmívám na lidi hlavně proto, že jsou na mě oni nepříjemní, a já jim tak chci naznačit, že by se nad sebou měli zamyslet. Jenže na přátele a kamarády se usmívám proto, že mi je s nimi dobře (tím úsměvem to jako dávám najevo); a také proto, že často právě lidem v mém okolí do smíchu není... takže je velice pravděpodobné, že ten smutek ve tváři způsobuji lidem právě já... další důvod dát mi po tlamě.
A důsledek toho všeho je, že občas tedy lituji, že se na lidi usmívám a působím přehnaně optimisticky. Občas se totiž stane, že někdo vyhledá mou přítomnost právě proto, že očekává, že bude optimisticky nabit a díky mě i naladěn. Jenže ne vždy mi je do smíchu a ne vždy srším vtipem a úsměvným slovem.
Omlouvám se všem... ale to je prostě život, ne každý den je posvícení. Důležité je, že žijeme;-)
Divím se, že se svět točí, ale já při tom zůstávám na místě ve svém světě optimismu a úsměvů. Nevím, zda to lze svést na výchovu, již se mi dostalo od mých drahých rodičů, a nebo na životní zkušenosti, kterých (si myslím) vskutku nebylo málo... Ale i přes ty všechny otázky a pochyby se mi ten stávající stav líbí - úsměv na rty a v srdci žhnoucí oheň...
Ale právě zároveň obdivuji všechny lidi ve svém okolí, že ten můj mnohdy až přehnaný optimismus snáší. Bych si někdy vážně dal raději přes držku, než se pořád usmíval. V práci se usmívám na lidi hlavně proto, že jsou na mě oni nepříjemní, a já jim tak chci naznačit, že by se nad sebou měli zamyslet. Jenže na přátele a kamarády se usmívám proto, že mi je s nimi dobře (tím úsměvem to jako dávám najevo); a také proto, že často právě lidem v mém okolí do smíchu není... takže je velice pravděpodobné, že ten smutek ve tváři způsobuji lidem právě já... další důvod dát mi po tlamě.
A důsledek toho všeho je, že občas tedy lituji, že se na lidi usmívám a působím přehnaně optimisticky. Občas se totiž stane, že někdo vyhledá mou přítomnost právě proto, že očekává, že bude optimisticky nabit a díky mě i naladěn. Jenže ne vždy mi je do smíchu a ne vždy srším vtipem a úsměvným slovem.
Omlouvám se všem... ale to je prostě život, ne každý den je posvícení. Důležité je, že žijeme;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat