Tichým svědkem

Je to tak dva měsíce, co mě zaujal na cestě do práce jeden kluk. Nikdy předtím jsem ho neregistroval, ale teď na jedné stanici vykoukl z autobusu, tam na něj čekala dívka - políbili se a pak jsme zase pokračovali v cestě. Hned mi to zvedlo náladu - přeci jen to pomyšlení, že člověk vstane o půl páté ráno jen proto, aby mohl někoho políbit, mě hřeje na duši. Pak jsem se každé ráno těšil na polibek tohoto mladého a hezkého páru. Bylo to jak dávka drogy, která vás povzbudí, nakopne novou energií a vystřelí do nekonečna vesmíru, kde můžete absolutně všechno! Po nějakých dvou třech týdnech už ale ta dívka na zastávce nečekala - jen zamávala svému chlapci z okna. Myslel jsem si, že je slečna asi nemocná... Ale když si 14 dnů jen mávali, došel jsem k závěru, že v tom bude něco jiného. No a jednoho dne už si ani nezamávali... I když mladík ještě dlouho koukal, zda náhodou jeho vyvolená nestojí v okně a přeci jen nezamává či nepošle vzdušný polibek.
A všechno vzal čas i rány vyléčil. Mladík na dívku zapomněl. Teď už si myslí na jinou... A jak to vím? No jednoduše - líbají se na stanici, na které já musím bohužel vystoupit;-).


Láska je přelétavá...já jen doufám, že ta přelétavost léty vyprchává, až časem úplně zmizí... Jsem hodně naivní?