Sobota ráno, hlava jako střep a v puse jak v polepšovně. Přede mnou první úkol nového dne – dojít do obchodu pro pravidelnou objednávku pečiva na víkend. Dalo by se říci, že na toto téma vlastně není, co říci. Jenže to byste potom museli zavřít tenhle blog, protože by to popřelo všechny jeho zákonitosti (kterých moc není, ale jednou z nich je absolutní nonsense).
Když jsem byl malý, bylo mi absolutně šumák, v čem si jdu koupit zmrzku do našeho malého zaplivaného vesnického obchůdku. Od trenýrek, přes roztrhané tričko a tepláky od luxolu, až po boty od vápna a obličej zaflákaný bahnem z našeho posledního fotbalového mače. Kde jsou ty bezstarostné časy?! Chtěl bych je vrátit, alespoň na chvilku při právě takových ránech, jako bylo to dnešní, zmuchlané a lehce na vlezteminazáda.
Jenže to nejde tak jednoduše. I kdybych nechtěl reprezentovat sebe na nějaké jakž takž úrovni, musím myslet na svou rodinu, která se nemůže jen tak v neděli sbalit a odjet si pryč z tohoto maloměšťáckého zajetí. Takže hezky šupem najít čisté kalhoty, triko, košili (jo, tak ta je zmuchlaná, jako bych ji vyndal krávě z tlamy, takže hledám něco jiného) a nakonec to všechno schovat pod bundu (ještě lehce smrdí kouřem z hospody…).
A pak přijdete do obchodu a…krom paní vedoucí je tam jen místní násoska, který vstává jen proto, že je v obchodě teplo a dostane tam pivo na sekeru. Paní vedoucí má starý bílý svetr špinavý od uhelného mouru (to jak přikládala, aby měl násoska důvod přijít), na nose silné brýle a ještě si mě plete s bratrem – tak proč ty stresy s oblečením?!
Některé společenské konvence je dobré si nosit s sebou - kamkoliv se hnete. To, že vám jejich dodržování občas přijde zbytečné, je jen další krok ke zdokonalení sebe sama…alespoň v to doufám…
Žádné komentáře:
Okomentovat