Už to, že jsem si dovolil jet na školu v přírodě se šesti učitelkami jako jediný chlap, značně vypovídá o mé soudnosti. Devadesát dětí na šest pedagogických pracovníků a jednu zdravotnici – tento poměr zase dosti vypovídá o soudnosti vedení instituce, jež danou akci pořádala.
Překvapivě vše začalo dobře, v poklidu a bez stresů. Děcka zlobila tak nějak normálně dětsky (pardon, zapomněl jsem, že čtvrťáci a páťáci už vlastně žádnými dětmi nejsou…moje chyba) a kantoři blbnuli jak na neformálním letním táboře – ideální rozpoložení a rozložení nálad i sil.
To, že nějaký zádrhel přijde, jsme věděli všichni…jen asi nikdo z nás nečekal, že přijde tak brzy. Hned druhý den jsme měli fotbalový turnaj. Nevím, koho pokaždé napadne ten skvělý nápad, že to budu pískat zrovna já. Dostal jsem píšťalku do ruky a poplácání po zádech. No budiž, přeci necouvnu - jsem úplně normální chlap a fotbal mám tak nějak v krvi, že!?
No ještě že dostali pánové z páté třídy rozum a napadlo je, že si to vzájemně odpískají sami – juch!
A aby toho nebylo málo…široko daleko žádný internet, žádná televize a skoro žádný signál na telefon. Tedy popravdě řečeno se tam jedna televizní obrazovka našla a skvěle posloužila při sledování zápasů hokejového mistrovství. „Jedna : jedna!!!!!!!“ „Jj – to je fajn, Jen tak dál, pánové. A neřvěte tolik…“
Jsem prostě na přesdržku!
Žádné komentáře:
Okomentovat