Nevím, kde se to ve mně vzalo - zda je to nějaké to dědictví po rodičích, co mám proti vůli tak nějak v krvi; nebo výchova, již mi dala skautská organizace a ta zběř kolem; či zda se jedná něco, čeho jsem schopen pouze díky/kvůli (to už si přeberte jak chcete) pod vlivem společnosti, jež mě někam posouvá. Kdo to ví, ať odpoví! Kdo to neví, nechť čte dál.
Jsem dobrosrdečný. Ne, vážně, to není nějaká samochvála nebo tak něco povrchního, co bych chtěl pustit do světa. Prostě je to tak. Přeji lidem ve svém okolí i těm naprosto na hony vzdáleným, ať se jim daří dobře, ať jim slouží zdraví, oplývají vnitřním klidem a spokojeností sami se sebou. A abych jim v tom nebránil, snažím se jim všelijak tu cestu k vyrovnanosti zjednodušit a zpříjemnit. V praxi to znamená, že moc neumím říkat NE.
Teď naposled jsme neuváženě kývl kolegyni na to, že si s ní prohodím nějakou tu směnu. Víkendovou směnu. Celý víkend budu místo ní v práci. Budu tak sloužit dva víkendy po sobě, což u nás ve worku není tak úplně běžné. Na druhou stranu ona kolegyně za mě vezme směny v týdnu, takže mě čeká 5 dnů volna v kuse - co s tím budu dělat, nevím (ne, že by se nenabízelo sbalit se a na chvilku vypadnout někam pryč, ale je tu to ALE...). Na tom by samozřejmě nebylo nic zvláštního - domluvili jsme se tak celkem s dostatečným předstihem, pro mě je to výhodnější z hlediska víkendových příplatků a navíc tak trošku vím, že až budu potřebovat já, že to také nějak uděláme. Jenže den na to jsme kývl jiné kolegyni, že po regulérní směně zůstanu místo ní v práci o 3 a půl hodiny déle. Řekla mi to den předem a odchází, takže žádná další výměna z mého popudu a pro mou potřebu nebude...!
Jsem vůl, ale těší mě to...respektive...no však vy mi rozumíte;)
Žádné komentáře:
Okomentovat