Co řeší alkohol?

Tentokrát se moc nedivím, spíše lituji. Je mi líto těch, kteří se snaží vyřešit své problémy pomocí alkoholu. A co horšího - že si skutečně mnozí myslí, že jim ta metla lidstva pomůže.

Pokusil jsem se vyřešit jeden svůj problém, který již nějakou dobu tíží nejen duši. A kupodivu se alkoholem problém nevyřešil. A to jsem vyzkoušel ty nejlepší značky! Problém se ale pouze odložil a trošku prohloubil, ještě více se vše zkomplikovalo. Každopádně těch několik málo hodin, kdy jsem do sebe lil jednu sklenici lahodného moku za druhou a navíc je prokládal tu likérkem, tu šampáňěm, tu zelenou s mlíčkem...bylo velice příjemných, neboť alkohol hřál na těle a nožky tancovaly jak o život. Svět byl hezky barevný (paleta barev jednotlivých panáků také nebyla malá, tudíž jsem byl ráno vskutku "pod obraz"), hrála rytmická hudba, zpívali jsme (vínečko bílé; jarošovský pivovar; my pijeme rum;...). Bylo krásně na světě!

Ale to ráno.. Au! Taková bolest, byste nevěřili! Chvilku jsem přemýšlel nad tím, z čeho mě může tak neskutečně bolet hlava, ale skutečně jen malou chvilku! Alkohol!

Proč jsem ho jen pil?!

Jo ták..

A bylo to tu zpátky a ještě horší - problém tu byl stále, nic se nevyřešilo ani nezlepšilo. Kupodivu..

Příště se pokusím problém vyřešit přímo - odkládání či "vylepšování" alkoholem za ta rána vážně nestojí. Alespoň mně ne..

Těším se, těším!

Ano, je to tak! Moc se těším na koncert skupiny, jejichž skladby mi zní v uších. Řeč je o českém hudebním bandu CLOU (www.clouclub.com). Pánové nedávno vydali již své třetí album (po úspěších s Postcards a Clou to tedy je For tonight), které doporučuji nejen skalním fandům téhle partičky. Nebudu tu psát, jak je album skvělé a kterou písničku si určitě musíte poslechnout a proč (i když to album se poslouchá vskutku skvěle) - nechť si každý vybere to, co je právě jemu blízké. Jen chci upozornit na fakt, že nám CLOU ukazují zase trošku jiný kousek muziky, než na jaký jsme byli doposud zvyklí, a že nám jej ukazuje fakt dobře.

Koncertíků teď budou mít "cloucí" dost, neboť se vydali na turné společně se Support Lesbiens, což je dle mého hodně silná sestava, takže se snad nějakém z koncertů uvidíme.

Muzice zdar a té české obzvlášť:-).

Malý kluk v nás samých...

O chlapech se říká, že jsou hračičky a že v každém je větší či menší kus malého kluka, který občas vystrčí růžky a připomene se. Doufám tedy, že to tak je, a dokonce by mě velice zajímalo, zda si ženy vymyslely také nějaké tabulky, kde zaznamenávají to, co je ještě v normě a co už nikoliv.

Když dvaadvacetiletý chlap (ano, skutečně jsem použil spojení slov chlap a věk 22 let!) začne sbírat modely vláčků, zařadí se tak do kolonky "v normě". Když o dvacet let později začne "sbírat" slečny, jejichž věk by odpovídal pubertálním láskám, je to v dnešní době také "v normě" (jen ženy tomu asi nebudou říkat klukovství:-)).

Osobně mám velkou touhu vrátit se do klukovských let a začít stavět velké město z LEGO kostek. Pro začátek si myslím, že bude stačit sada z řady LEGO City, ve které je policejní stanice a policejní vůz, banka, a věznice. Ideální by tedy bylo, kdyby mi Mikuláš donesl ještě přístaviště a Ježíšek nemocnici a hasičskou stanici. A víte, co je na tom všem nejlepší?! Že policisté, hasiči i doktoři myjí vlastní helikoptéru, takže budu mít hned tři!!

Doufám, že si každý (a teď již bez ohledu na to, jak moc jste chlap nebo ženská) v dospělosti splní alespoň jedno z těch přání dětských, která se nám dosud uskutečnit nepodařila. Vede to totiž k nezanedbatelnému pocitu radosti a spokojenosti.

P.S.:
Budu mít ale obrovský problém - nebudu mít prostory, kde bych si mohl s LEGO City zařádit... Asi se budu stěhovat...!

Co chceme vidět...

Asi nikdy mne nepřestane udivovat lidské oko...máme k dispozici dvě a stejně vidíme jen to, co chceme.

Máme li jízdenku, dejme tomu do města X od společnosti Y, a již netrpělivě očekáváme příjezd našeho spoje na nástupiště, nervozita z cesty nás nutí neustále kontrolovat hodinky. Čas je v tu chvíli náš nepřítel a utíká neskutečně pomalu, nebo že by jel pomalu ten autobus..?! Každopádně máme silný pocit, že když máme odjíždět za 15 minut a autobus ještě není přistaven, že to prostě nestihneme... Takže začneme pátrat po nějaké kompetentní osobě, jež by nám mohla sdělit, co se tedy děje (ale ono se nic neděje, autobus dojede, nebojte)... Nikdo takový v dohledu není, tak co budeme dělat???!

Budeme na chviličku slepí a půjdemem se zeptat do nejbližšího okénka, kde jízdenky prodávají - bez ohledu na to, že přes celý stánek je obrovský nápis, který nám oznamuje, že se jedná o stánek úplně jiné společnosti, než li u které máme zakoupenu jízdenku. A pak máme ještě tu drzost okřikovat slečnu za přepážkou, i přestože se nám velice slušně snaží vysvětlit, že o našem spoji nemá žádné informace, neboť se jedná o spoj jiné přepravní společnosti...

Zamysleme se občas nad svými zrakovými orgány a používejme je maximálně zaostřené pokaždé, když nám přijde, že je něco v nepořádku - předejdeme tím mnoha nedorozuměním a ten ušetřený čas také stojí za zmínku.