úterý 17. března 2009

Pohádkový guláš

Takže, aby bylo jasno - miluji pohádky a kdo by je chtěl hanit, bude mít se mnou co do činění!

Na druhou stranu je nutné poznamenat, že čím novější pohádka je, tím méně se mi většinou líbí. Buď je to tím, že je nemám tak zažité a spojené s bezstarostným dětstvím, a nebo prostě proto, že to nejsou hezké pohádky. Spíše se přikláním té druhé variantě.

Tak například večerníčky. Česká to specialita a něco, na co bysme měli mít nějakou ochrannou značku (stejně jako na videoklipy a zpívánky, znojemské okurky, olomoucké tvarůžky, plzeňské pivo, českou malost,..). Kde jsou Krkonošské pohádky a jim podobné příběhy?! Teď se to hemží postavičkami, které buď nemluví vůbec a nebo vyluzují  nezřetelné zvuky. A nebo je námět naprosto bez nápadu, příběh bez děje (což z příběhu přestává dělat příběh). Hlavně, že je to pěkně barevné... jenže barvy jsou zpravidla to poslední, co lze ocenit. Trošku ty malé špunty lituji, že nemají žádný večerníčkovský symbol své doby, ale pevně věřím, že přijde - BRZY!

A ty pohádky - sice nemusím Létajícího Čestmíra, ale Arabelu můžu! Jestli ji také "můžete", rozjeďte se směr Brno na výstavu kostýmů a rekvizit z tohoto velice povedeného seriálu (škoda jen, že na to nestačila česká produkce sama a muselo se to dělat s německou televizí, ale co už!?). 

A proč to vlastně celé píši? No prostě se vůbec nedivím dnešním rodičům, že svým ratolestem raději pustí kreslenou pohádku od Pixaru či Walta Disneyho na DVD, než nějakou českou "věc" bez nápadu. A teď se jdu kouknout na Zlatovlásku ("Bratře, mě je tak lehko, že bych i přes hory skákal." "Což o to, já bych také rád skákal, ale na mě sedí starý. Skočím li, svalí se na zem jako měch a srazí vaz." "Ať si srazí - co z toho?! Místo starého budeš nosit mladého!")

1 komentář:

Hanyx řekl(a)...

Nesouhlasím s tebou v jedné věci. Barevnost je jedna z věcí, která děti odjakživa přitahuje. A to, co člověk považuje v dospělosti za blbost, po tom děti často dychtí. Pamatuji se, že ač jsem se sestrou o 2 roky, že ona jako starší měla ráda pohádky hrané, mě to ještě nic neříkalo a chtěla jsem koukat na kreslené. Někdy to byl boj. Ovšem souhlasím s tebou, že z toho, co někdy dokáží natočit, jsem plná úžasu ve špatném slova smyslu. A pohádky, o kterých píšeš... ty mám zřejmě také spojené s dětstvím, proto se na ně budu dívat kdykoli je budou dávat... znovu a znovu...