Jak se všechno daří tak nějak samo...

Asi to zakřiknu, ale no a co!?

Prostě se mi teď tak nějak daří všechno dělat. Mám kde v Praze složit hlavu, už mám i rozpis směn, takže se mohu podle toho zařídit a užívat všeho, co se namane. Přátelé jsou ke mně shovívaví a tak nějak mi odpouštějí mé občasné zrušení či přesunutí nějakého toho předem domluveného srazu nebo něco podobného (Šári, moc se omlouvám, ale fakt bylo lepší přespat u Martina a jet ráno do práce od něj...). Také se mi podařilo shodou všech okolností obnovit vztahy se vzdálenější částí rodiny (a v neposlední řadě jsem shodil z beder jednu takovou věc, která se do světa neroztrubuje, ale jsou lidé, kteří by o tom měli vědět).

Takže teď mohu nabrat plné plíce čerstvého vzduchu a roztáhnout ruce, aby se ten svěží vítr měl do čeho opřít. Bezstarostné proplouvání kanály všedních dní by se mi docela šiklo - přeci jen se poslední dobou stalo moc věcí, jež mi přidělaly pár vrásek na čele, takže nějaké to zlepšení by mě moc potěšilo;-).

Vzhůru dolů z kopce všednosti a s úsměvem na rtech!

Nabušený hovado...

...ze mě nikdy nebude. To mi je jasné už od puberty, kdy jsem měl sotva 5 kilo i s postelí. Když jsem byl ještě špunt, tak to vypadalo, že budu kus chlapa - myslím kus jako kus, ne kus jako kus...rozumíte mi, že?! Takový barokně baculatý andílek jsem byl. Jenže se to postupně s věkem nějak zvrtlo v ubohého kostrouše. No každopádně jsem si řekl, že se alespoň pokusím těch pár kilo masa, co na sobě mám, přeměnit v lehce vyrýsované svaly.

Návštěvy fitka jsem se bál jak čert kříže, protože spousta lidí kolem mě chodí tam či onam a jsou z toho absolutně vyfluslí. "Ty vole, dvě hodiny jsem dřel jak bizon. Jdu na jedno až pět a pak spát, jsem fakt mrtvej..." No to se mi přeci nemůžete divit, že jsem měl v gatích nabobkováno! Každopádně jsem se tedy odhodlal a dokonce sám, bez maminky, jsem vyrazil vstříc nabušenosti, vlastně vyrýsovanosti. Hezky po chlapsku...

...no myslel jsem, že po chlapsku, jenže tam většina chlapů chodí ve dvojicích, jak holky na záchod. Vzájemně se ujišťují, že se jim od minula ta muskulatura zase o kousek víc vyrýsovala a že jsou to teda už fakt nabušený hovada. Onehdy jsem pozoroval dva kluky (no tak kolem 20), protože jsem vyslech část jejich rozhovoru, který mě zaujal:"Tak dneska jenom dvě hoďky, jo. Pak musím do háku." "Jo, v pohodě, ale zítra si musíme dát pořádně do těla, ty tři hoďky jsou fakt ideální." Dokážete si představit, že jste ve fitku tři hodiny a celou dobu cvičíte?! No já bych se pak nejméně týden nehnul! Každopádně tam byli se mnou hodinu a pak odešli. Nevím, o jak dlouhou chvíli přede mnou přišli, ale když jsem je zahlédl poprvé, trička měli ještě suchá. Z té naší společné hodinky 25 minut strávili procházením se mezi jednotlivými cvičebními stroji a nebo koukáním se po ostatních.

Tímhle stylem bych mohl být ve fitku klidně celý den! Takže všichni, kdož se bojíte obléct si trenýrky a cvičky a jít do fitka potit se na běžících pásech a lavicích s činkou v ruce, odhoďte stud - pokud zvládnete normální chůzi, zapadnete mezi ostaní cvičence úplně s klidem a bez problémů. A pokud se bojíte jít sami - vemte s sebou nějakého parťáka a vše dobře dopadne. Třeba na tom budete po nějakém čase tak dobře, že zvládnete levou zadní tři hoďky...;-)

Prděti radost a krkati starost...nebo naopak?!

ona:"Jedna otázka, osobní...můžu?"
on:"Jasně, sem s ní..."
ona:"Prdíte doma před sebou?"
on:"No...ano, ale nijak zvlášť často. Většina z nás se snaží odejít alespoň z místnosti a nebo jdeme přímo na záchod, když je to potřeba...Proč?"
ona:"No to je jedno. A krkáte před sebou?"
on:"No jo, to jo. Ale snažíme se co nejméně obtěžovat okolí. Když už se tak stane, řekneme tiché pardon a nebo prostě mlčíme a nerušíme probíhající konverzaci..."
ona:"To je divný. To my doma před sebou prdíme a krkáme normálně. Tak třeba ségra klidně řekne, že si prdla, i když to bylo potichu..."
on:"V pořádku - pokud jsi tak byla vychovaná a rodina to akceptuje, tak bez problémů. Proč se mě ale ptáš na takovýhle věci, copak já někdy budu u vás doma, abych mohl být něčeho takového svědkem?"
ona:"Ne, to asi ne, Jen se tak ptám...Přítel přede mnou neprdí ani nekrká!"
on:"No tak to bych se s ním hned rozešel, fakt!!!Proboha proč v tom vidíš takový problém?"
ona:"No já nechci, aby se přede mnou musel nějak omezovat...ale to samé očekávám i od něho. Nechci se cítit špatně pokaždé, když si před ním prdnu a nebo si krknu po obědě..."
on:"Jak dlouho žes říkala, že jste spolu...?!"
ona:"No docela dlouho, ale bydlíme spolu jen krátce...pár měsíců..."
on:"Takže takhle - přestaň přemýšlet nad nesmrtelností brouka a neřeš kraviny - pokud jste se o tom bavili a pokud zná tvou rodinu, což předpokládám obojí že se stalo, je bezpředmětné a zbytečné vést rozhovor na toto téma. Jak to děláme nebo neděláme u nás doma, je naprosto nepodstatné. Srovnáváš jetel s orchideí - obojí je kytka, ale to je asi tak všechno, co je spojuje."
ona:"Hmm, to jsme zase psala tomu pravýmu...tak dík."
on:"Promiň, že píšu, co si myslím. Ale patlat ti med kolem pusy nebudu, protože si myslím, že že tě zná dost dlouho na to, aby věděl, zda s tebou chce být i s prděním a nebo ne."
ona:"Tak čau..."
on:"Čau."

Každý jsme prostě jinačí, což nás ve své podstatě spojuje. Tak se to nesnažme měnit;-)
Prďte si na koho chcete - někdo jiný zase prdí na vás...

Celoroční bilancování

Rok co rok se na Nový rok divím, proč všichni najednou rekapitulují uplynulý rok, dosavadní život, události v kultuře, ve sportu, v politice...Ano, přichází nový rok, budeme v letopočtu psát zase chvilku jiné číslice, ale nějak mi neštymuje, že by to měl být důvod shrnovat své úspěchy za posledních dvanáct měsíců. Politici by měli dělat takovou rekapitulaci rok po volbách či před ukončením volebního období, školy by výroční správu měly psát v červnu (logicky na konci školního roku), divadelníkům by se měly vyvěsit seznamy odejitých kolegů také na konci divadelní sezony...

Možná je to tím, že potřebujeme nějaké pevné datum, od kterého můžeme všichni najednou doufat, že nás čeká něco o kousek hezčího, než bylo to, co právě necháváme za sebou. Jenže to v mnohých z nás tak trošku budí dojem toho, že co bylo, už není a nebo se už nikdy nevrátí. A přitom by to byla ohromná škoda, kdyby se ty šťastné chvíle, které jsme prožili díky těm strastiplným, jen tak vymazaly z naší paměti, z našich životů.

Dělejme tedy debordelizaci (jak to trefně nazývá éro Šárka) vždy v momentě, kdy je to potřeba, a nečekejme na Nový rok ani na nějakou jinou příležitost, kdy se to všude nějakými sumáři a tabulkami jenom hemží. Pak byste se v tom také mohli lehce ztratit, porovnávat se s ostatími a vůbec se zamotat do něčeho, co s vaším životem tak úplně nesouvisí.

Třeba mně osobně bude "končit" jedna etapa cca za měsíc - pak bude ta pravá chvíle na hlubokou debordelizaci...s výsledky se samozřejmě pochlubím, tedy minimálně s těmi průběžnými;-)