Ty srabe!

Bohužel jsem se nedostal k blogu dříve, ale přeci jen to bylo k něčemu dobré, protože jinak bych musel použít jen samá sprostá slova.

Skutečně mi přijde jako alibismus největšího kalibru tvrzení našich úžas-super-dechberoucích politiků, že by zveřejnění výsledků studentských voleb ovlivnilo průběh a výsledek voleb "ostrých". Jsou to prostě jen komedianti a srabi, kteří slovíčkaří a třese se pod nimi židle, protože si chlapci uvědomují, že mnozí studenti volí ty samé politické strany či uskupení, případně jednotlivce, jako volí jejich rodiče - tudíž by výsledek voleb studentských značně předpověděl výsledek voleb na ostro. Nemyslím si, že by na tom bylo něco špatného. Už vůbec ne, když se zvesela zveřejňují předvolební průzkumy z Horní Dolní či kdejakých kotěhůlek.

Doufám, že si mnozí páni politici a mnohé dámy političky uvědomují, že se pod nimi viklá židle a ta větvička, co na ní sedí, je také již značně nařízlá. Proč tedy oddalovat nevyhnutelné - rychlá smrt je pro většinu z nich lepší než pomalý a trapný odchod.

Studenti, nebojte se prát o svá práva. Jste budoucí elita národa, která by měla vědět, jak to tady chodí. Je dobré rozhodnout se již teď, když jste mladí, plní elánu a sil, zda zůstanete tady a budete se prát s větrnými mlýny a nebo si sbalíte notebook, občanku a něco málo v hotovosti a vyrazíte prodávat své know-how do světa.

I přes nevoli politických špiček a politických nicek totiž víme, že osud je nezvratný - na každého jednou dojde, jen se čeká, kdy;-)

Soptíci...

Sopka na Islandu...všichni o tom mluví - buď proto, že nemají co dělat; nebo bohužel musejí řešit nějakou náhradní variantu dopravy kamsi do vzdušných dálav; nebo proto, že je všude najednou hrozně přelidněno; a nebo prostě proto, že musí do práce ve svém volnu.
Já sice patřím do té poslední sorty lidí, ale nevadí mi to - tak trošku mě to i těší. Je mi líto těch lidí, kteří se stresují danou situací proto, že mají v ruce letenku a mohou si jí strčit leda tak za ucho... Upřímně řečeno, kdyby něco takového postihlo mě během pobytu v cizině, tak už se ze svých prostředků nikam nedostanu, protože bych už všechny peníze utratil za požitky, jež mi daná destinace nabízí - řídím se heslem nikdy neříkej nikdy a zkus všechno (tedy až na ochutnávky v Amsterdamu). Takže ještě že se se nám příroda bouří - jinak bychom možná ani nepřišli na to, jací jsou naši nejbližší ve skutečnosti, jestli se na ně můžeme spolehnout, když je nám jaksi lehce ouvej.
Jsem rád, že pracuji právě s těmi lidmi, se kterými pracuji - jednak mě baví a jednak se na ně lze spolehnout...a taky nesoptí, jako sopka, jako lidi na telefonu, jako lidi v mailu, jako lidi v okénku, jako lidi absolutně všude. I když asi chápu, že zoufalá doba si žádá zoufalé činy - takže mě ten dotaz na autobusový spoj do Tokia rozesmál jen lehce;-)

Pražské útržky všední duhy

Jarní slunce vyslalo k Zemi ten nejsilnější arzenál a pálilo jako o život. Nebe bylo bez mráčku a ptáci řvali z plných zobáků na kolemjdoucí psi, ať si hledí svého. Na stromě zoufale mňoukala kočka, co nevěděla, jak se dostat dolů, a naivně si myslela, že mladíček drsně skejtového stylu odhodí své prkno v dáli a bude se šplhat do koruny (za pár týdnů tam jistě nějaká bude), aby neroztomilé a otrhané zvíře zachránil. Ten se však zastaví a přes rameno se ohlédne za mužem v nejlepších letech s ještě lépe vypadající postavou. Hvězdný look měl ovšem jednu lesklou chybičku - levou ruku ověnčenou snubním prstýnkem...a pravou zaneprázdněnou držením kytice něžných růží.

"Ty, říkám ti, neser mě, už! Neser mě, nebo se neudržím..." Muž, 25 až 30 let, popobíhá přes rušnou dopravní tepnu, která je ovšem v sobotním podvečeru zcela prázdná, následován plačící dívkou. Dlouhé černé vlasy se vzpínají težkým slzám a hrdlo brání plicím přijmout jakýkoliv životodárný plyn. Jedinou možností komunikace se zády milovaného je zoufalý pohled a...a pláč dítěte třesoucího se v jejím náručí. Však ani to neobměkčí hrdost mladého otce a dál jde ulicí vstříc noci. Přijíždí tramvaj a to poslední co zaslechnou mé uši je:"Tak si běž, ty srabe!"

Plná odbavovací hala - lidé se snaží najít něco poživatelného v pytlíčcích z fast foodu a místní ostraha se líně šťourá v uchu. "You are have got an ticket, i am right?" Asi jsem přišel o jedno ucho. "We haven´t got nothing to afternoon." Urvalo mi i druhé ucho. "No tak jdi do prdele, ty čuráku, když nerozumíš anglicky!" To už jsem jen odezíral milému pokladnímu ze rtů. Pousmál jsem se, otočil se na podpatku a s chutí se zakousl do bagetové večeře z nejbližšího fast foodu.

...jde o ztrátu iluzí, o přílišnou naivitu a nebo o absenci alespoň kapky slušného vychování...každopádně svět je krásné místo pro život - Prahu nevyjímaje.

Bez paraplete přeci nemůžeš být vedoucí výpravy!

Neměl jsem ani paraple ani proutek s mašličkou navrchu, ale hřál mě úžasný pocit vědomí, že jsem tady vedoucí. Určil jsem trasu pěšího výletu po centru Prahy, v konečném důsledku jsem vybral spojení, které trvalo mnohem déle, než kdybysme počkaly tři minutky na metro jedoucí opačným směrem. A také jsem zazdil hrochy v Zoo.
Na druhou stranu jsem vyfasoval plánek, takže bylo předem jasně dané, kdo tady bude rozhodovat - že, Aničko?!
Ono vůbec celý den byl plný takových vtipných záležitostí..."Tady mají ale divný zvířata," byl povzdech jednoho chlapečka, když šel kolem nás sedících na lavičce a požírající bagetky z alobalu - jak to ten chlapeček asi myslel? Ještě před tím se hned vedle naší lavičky (vedle jiné lavičky, než je o ní zmínka výše) vykadil pes - asi nám chtěl také něco naznačit. Pak nás také neustále někdo sledoval, ale myslím si, že kdybysme neseděli na každé druhé lavičce, kterou jsme potkali, tak nás nedožene nikdo, protože jsme chtěli vidět skutečně všechno! každopádně systém odpočinkových míst je v pražské Zoo vyveden do důsledků - dřepnout si můžete téměř kdekoliv. Dokonce máte občas i výhled do nějakého toho výběhu, voliéry či kotce.
kdyby Richard neslavil svátek, tak si i ty gorily prohlédneme v klidu a možná si i změříme, kolik měří rozpětí našich mocných a dlouhých paží - tak snad příště;-).
A nakonec jsem zjistil, že mi vlastně stačilo hned na začátku zatočit k tučňákům a víc neřešit - ty mě bavili nejvíc a byli nejvíc vtipní...když čekali, až je vpustí dovnitř na dlabanec, stáli ve frontě jak číšníci na nějakém konkurzu do nejprestižnější restaurace ve městě.
A ještě taková malá poznámka...kdyby každá prodaná vstupenka stála 100 Kč, vydělala by zvířecí zahrada jen za sobotu 1 305 600 Kč. Když si uvědomíme, že rekonstrukce pavilonu tučňáků stála 8 milionů, tak si na to ta zviřátka zase tak dlouho nevydělávala, že?;-)

Jsem rád, že máme rádi zvířata. Brzy se tam chystám zas;-)