Sopka na Islandu...všichni o tom mluví - buď proto, že nemají co dělat; nebo bohužel musejí řešit nějakou náhradní variantu dopravy kamsi do vzdušných dálav; nebo proto, že je všude najednou hrozně přelidněno; a nebo prostě proto, že musí do práce ve svém volnu.
Já sice patřím do té poslední sorty lidí, ale nevadí mi to - tak trošku mě to i těší. Je mi líto těch lidí, kteří se stresují danou situací proto, že mají v ruce letenku a mohou si jí strčit leda tak za ucho... Upřímně řečeno, kdyby něco takového postihlo mě během pobytu v cizině, tak už se ze svých prostředků nikam nedostanu, protože bych už všechny peníze utratil za požitky, jež mi daná destinace nabízí - řídím se heslem nikdy neříkej nikdy a zkus všechno (tedy až na ochutnávky v Amsterdamu). Takže ještě že se se nám příroda bouří - jinak bychom možná ani nepřišli na to, jací jsou naši nejbližší ve skutečnosti, jestli se na ně můžeme spolehnout, když je nám jaksi lehce ouvej.
Jsem rád, že pracuji právě s těmi lidmi, se kterými pracuji - jednak mě baví a jednak se na ně lze spolehnout...a taky nesoptí, jako sopka, jako lidi na telefonu, jako lidi v mailu, jako lidi v okénku, jako lidi absolutně všude. I když asi chápu, že zoufalá doba si žádá zoufalé činy - takže mě ten dotaz na autobusový spoj do Tokia rozesmál jen lehce;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat