Ti mladí a neklidní v nás

Je to až k neuvěření, ale ačkoliv se necítím být starý, chci starým být. No vážně! Chci si v klidu sednout do houpacího křesla ve svém knihovním koutku, rožnout lampičku a začíst se do oblíbené knihy. Na nohou mě budou hřát papuče z ovčí vlny, na klín mi bude pomalu skapávat slina ze svěšeného koutku úst a v žaludku mě bude hřát kaše z vepřového řízku a hrášku s mrkví. Za hlavou mi bude stát kyslíková bomba a obličej budu mít krom vrásek zvrásněný také hadičkami dýchacího přístroje. V žíle píchnutá kapačka a na odkládacím stolku zvoneček, abych si mohl při sebemenších potížích bez potíží přivolat nějakou sličnou ošetřovatelku, které se budu koukat vždy jen do očí a na ruce, kterými bude tlačit můj invalidní vozík při cestě na dialýzu.

Jo, myslím si, že stáří bude děsně fajn, ale jelikož se tohle naší (mojí) generace netýká, měly bychom tyhle naše fantazie hodit za hlavu a užívat si dneška teď a tady! Takže pomocné berličky, stohy výmluv a nechuti s narvanými batohy "ale" vezměte a hoďte z nejbližšího mostu do řeky, aby to voda i s posledními zbytky sněhu letošní zimy odnesla do oceánu zapomnění. Hlavu vzhůru, až tam, odkud na nás svítí slunko - a bude zase dobře;-)

Smrad jako v opičárně a gorily online

Naše kancelář je fakt malinkatá, takže když se v ní sejdeme v plném počtu, je tam nedýchatelno. Šéfová se vyzuje z kozaček, kolega si dá na oběd česnečku a je vymalováno! Ale víte co? Nám je to jedno! Smrádek, ale teploučko. A když ještě sdílíte kancelář s tak fajn lidmi, tak se dá přežít cokoliv - i ten těžký vydýchaný vzduch.

A aby toho nebylo málo, mám kolegyni, která se ve volných chvílích naloguje na kameru ze zoo umístěnou v pavilonu opic a sleduje gorily. Jednou jsem jí koukal přes rameno (byl jsem tu na návštěvě ve svém volnu, takže to se může!) a bavil jsem se. Vydrželo mi to dvě hodiny...:-D. Člověk se u toho nasměje, rozněžní, uklidní, vyvzteká...ideální pro relaxaci.

Takže kdo ještě nešmíruje malou Moyu a její rodinku, zkuste to - na stránkách Zoo Praha to najdete raz dva;-)

Otočit se na druhý bok a spát a nebo jít vybrakovat ledničku a začít žehlit?

Fakt závidím těm lidem, co se po sexu otočí na druhý bok a v minutě spí spánkem spravedlivým a hlubokým až do božího rána. Jsem totiž přesně pravý opak - jak ve mě pulzuje všechna ta krev, tep mám zrychlený, zorničky rozšířené...tak jsem plný energie a mám chuť něco dělat. Nejprve se jdu něčeho najíst - ideální je něco sladkého (včera jsem málem rozkrojil cheesecake, který se měl ještě několik hodin chladit, aby náplň náležitě ztuhla). No a potom musím něco dělat. Koukání na televizi nestačí, musí to být něco fyzicky náročnějšího. Třeba něco uvařit nebo upéct...včera jsem chtěl žehlit, ale nebylo co, tak jsem pořád něco popondaval a přenášel po bytě, až ze mě byla má paní domácí lehce nervózní. Její přítel se mi tlemil a dělal si šoufky. Tak jsem si šel lehnout, ale v posteli jsem se jen převaloval a pak chvilku čučel do stropu. Nakonec jsem vzal do ruky pero a blok a začal jsem psát verše - napadaly mě velice hezká spojení, ale nakonec z toho nic nebude...:-D.

Takže - chci, abych se mohl kdykoliv jen tak překulit, zavřít oči a spát; abych si čistil zuby třikrát denně a pak taky abych nechtěl stihnout tisíc pět set devět set věcí najednou. Už aby byly Vánoce a já o tom všem mohl napsat Ježíškovi;-)

Svetr s proužkama a špinavý trenky...

Včera jsem se na moment zasnil a když jsem zase otevřel oči (byly 2 ráno), nevím proč, ale rozsvítil jsem světlo a z tašky v rohu pokoje vyndal svetr. V podstatě obyčejný, černý s červenými tenkými proužky... Dal jsem ho na opěradlo židle na hromádku připravených věcí, abych měl ráno bez starostí s tím, co že si vezmu ten den na sebe, a šel jsem si zase lehnout. Po probuzení jsem si to nepamatoval, to až teď ke mně tato vzpomínka připlula na nitce asociace, když jsme si vyprávěli s kolegy v práci, co se komu naposledy zdálo a co že by to mohlo vlastně znamenat. Ještě že jsem nespal, že se to skutečně stalo. Vím totiž díky tomu s určitostí, co to znamená. Ten svetr totiž není můj... Nevím proč, ale sbalil jsem ho spolubydlícímu. Nenosím ho, jen ho tu tak mám...
...a zase malá asociace - musím si vyprat trenky a fusky;-)

Kufr vzpomínek a hrnek od kafe

Nevím a asi nechci vědět, ale raději se zeptám, protože pak budu zase o něco moudřejší...

Kdy je člověk skutečně odstěhovaný? Když si sbalí deku a polštář a nebo příbor a hrneček? A nebo když si sbalí a odveze úplně všechno, co kdy měl...? A když zmizí všechny hmotné věci, které člověk měl, znamená to skutečně, že se odstěhoval? Nejde tak trošku i o to, jak to cítí ten odstěhovavší se? Stěhoval jsem se v životě jen párkrát a vím, že se ještě několikrát stěhovat budu, ale zatím nemohu říci, že bych se s odstěhováním od toho místa absolutně odpoutal - to prostě nejde... A nebo jde? Prosím o vysvětlení, fakt to nechápu... a nebo možná chápu, ale potřebuji svůj názor a postoj zkonfrontovat s názorem někoho jiného. Jsme pošuk, ale prostě nevidím nic tak tragicky, jak to vidí ostatní. Kupodivu neumírám, ale jen se stěhuji z jednoho města do druhého...vzdálenost 2 a půl hodiny autobusem, ne 9 a půl týdne letadlem.

Ale zpět ke stěhování - ať už jsme se stěhoval odkudkoliv, nechal jsem tam po sobě nějakou památku (ne v záchodové míse, to je pomíjivé...). A nehodlám tuto tradici porušit ani teď! Sklenice už mají "Zmrzlata", zbytek se udá postupně - však mám ještě čas. Ještě musím namalovat něco na zeď za postelí, aby to bylo překvapení, až se bude stěhovat nábytek a tak...

A kam se budu přemísťovat teď? Ví bůh, ale rozhodně to není konec světa ani žádná tragédie - myslím, že to bude přínos pro všechny;-)