Jak jsem se bál ženský...

Je to už 14 dnů zpátky a pořád z toho nemůžu spát. Nevím, čím přesně to je - kdykoliv jindy a u kohokoliv jiného bych se od srdce zasmál a užil si to, ale tentokrát to nešlo...

Po dlouhé době jsem mohl někam zajít s kamarády z "dětství" a moc jsem si to užíval. Jeli jsme do Písku do středověké krčmy, kde jsem se neskutečně přežral! Skvěle jsme pokecali, báječně jsme se bavili a svým způsobem mi to navodilo tu pravou atmosféru Vánoc - být s těmi, které máte rádi. Po dobrém jídle a pití samozřejmě následoval tanec a další pití - kde jinde, než v klubu našeho mládí...hurá do Junu;-)!

Na parketu se k nám za zvuků starých dobrých oldies přidala další "dětská" kamarádka, se kterou jsme se neviděli tak dva roky (když neberu nějaké letmé pozdravení v Kauflandu nebo při nějaké jiné úžasné příležitosti jako je nakupování v obchodech na naší hlavní obchodní tepně...). Takže když se ke mně měla trošku víc, než k ostatním, které vídá relativně pravidelně, nevěnoval jsem tomu nijak zvlášť svou pozornost (spíše jsem se soustředil na nikdy nekončící krákorání, které mělo představovat zpěv oultskůlových evrgrýnů ;-)). "Jsem tě strašně dlouho neviděla, vypadáš fakt dobře...," to jsem chtěl původně říct já, ale Janina mě předběhla. Normálbě bych se asi zarazil a trošku zčervenal, ale jelikož jsem byl na nohou od půl páté ráno a za sebou jsem měl cestu z Brna do Prahy, několik hodin strávených ve vydýchané kanceláři, cestu z Prahy do Příbrami, veselovánoční rozhovor s tatínkem a tu zmíněnou cestu do Písku a zpět v šílený chumelenici a zimě, zmohl jsem se jen na "Dík, ty taky vypadáš dobře..." No a pak to jelo - stačilo několik songů v latinskoamerickém duchu a pak něco málo z Hříšňáku...a Jana to na mě vybalila: "Bych to s tebou chtěla!" To byl na mě sakra těžkej kalibr. Utekl jsem s tím, že jdu koupit pití...chvilku jsem se schovával na záchodě, pak jsem stál na baru a pak si mě zase našla a plácla mě přes zadek. V podstatě mě odtáhla na parket (na pití si ani nevzpomněla) a začala se kolem mě svíjet a ovíjet mě jako nějaký had škrtič ovíjí svou kořist - smyčka se začala nebezpečně utahovat...a pak mě vysvobodila Marťa, které se chtělo jít domů.

Kluci mi říkali, ať si na Janinu dám pozor, že má chlapa někde v Kuvajtu či kde, ale já se jim vysmál, že se přeci známe dlouho a že jsme jen kamarádi - já bláhový! Holky, mám vás rád, ale tohle je nejkratší cesta ke konci přátelství...někdy...;-)

A fakt jsem se bál!

Nákupní outfit

Sobota ráno, hlava jako střep a v puse jak v polepšovně. Přede mnou první úkol nového dne – dojít do obchodu pro pravidelnou objednávku pečiva na víkend. Dalo by se říci, že na toto téma vlastně není, co říci. Jenže to byste potom museli zavřít tenhle blog, protože by to popřelo všechny jeho zákonitosti (kterých moc není, ale jednou z nich je absolutní nonsense).

Když jsem byl malý, bylo mi absolutně šumák, v čem si jdu koupit zmrzku do našeho malého zaplivaného vesnického obchůdku. Od trenýrek, přes roztrhané tričko a tepláky od luxolu, až po boty od vápna a obličej zaflákaný bahnem z našeho posledního fotbalového mače. Kde jsou ty bezstarostné časy?! Chtěl bych je vrátit, alespoň na chvilku při právě takových ránech, jako bylo to dnešní, zmuchlané a lehce na vlezteminazáda.

Jenže to nejde tak jednoduše. I kdybych nechtěl reprezentovat sebe na nějaké jakž takž úrovni, musím myslet na svou rodinu, která se nemůže jen tak v neděli sbalit a odjet si pryč z tohoto maloměšťáckého zajetí. Takže hezky šupem najít čisté kalhoty, triko, košili (jo, tak ta je zmuchlaná, jako bych ji vyndal krávě z tlamy, takže hledám něco jiného) a nakonec to všechno schovat pod bundu (ještě lehce smrdí kouřem z hospody…).

A pak přijdete do obchodu a…krom paní vedoucí je tam jen místní násoska, který vstává jen proto, že je v obchodě teplo a dostane tam pivo na sekeru. Paní vedoucí má starý bílý svetr špinavý od uhelného mouru (to jak přikládala, aby měl násoska důvod přijít), na nose silné brýle a ještě si mě plete s bratrem – tak proč ty stresy s oblečením?!

Některé společenské konvence je dobré si nosit s sebou - kamkoliv se hnete. To, že vám jejich dodržování občas přijde zbytečné, je jen další krok ke zdokonalení sebe sama…alespoň v to doufám…

Strach z jistoty? Trošku z toho mrazí..

Když něco mám teprve krátce, bojím se, že o to přijdu, protože to ještě nemám pevně zakořeněno v sobě samém a nevím, jak přesně se k tomu mám stavět, abych věděl, kam až mohu v přístupu k dané věci zajít...A když něco mám delší dobu, začíná ve mně sílit přesvědčení, že to štěstí trvalo nějak moc dlouho a že zákonitě musím o danou věc, jež mě činí šťastným či nešťastným, přijít. Čehož se také bojím, neboť jsem si na skutečnost, že "to" mám, dost navykl, a kdyby se to změnilo, mohlo by to narušit chatrné základy smyslu mého současného života.

Je úplně jedno, jak dlouho to mám a nebo zda mě to činí šťastným či nikoliv - jedná se o součást mé osobnosti, mě samého v té nejpřirozenější podobě. Nemám rád stereotypy, takže by se dalo říci, že mě musí ztráty věcí těšit...avšak opak je pravdou - změnu mám rád pouze v případě, že proběhne z mé vůle a dle mého načasování! Rány pod pás od osudu mě totiž baví jen pramálo.

A pak je tu ještě jeden problém...přemýšlel jsem nad pravidlem "mínus a mínus dá plus". Na světě je něco, co nemám. A nikdy mít nebudu. Ale nedokážu na to přestat myslet. Takže si dosadíme do vzorečku: (- za to, co nemám) + (- za to, co nebudu mít nikdy)= + (asi proto, že to vím, což by se čistě teoreticky dalo brát jako pozitivum). Že bych z toho byl ale nějak moudrý, to se asi říci nedá...

Jen mi prostě přijde, že se "strach z jistoty" u mě začíná stávat až moc trendy záležitostí;-)

Podzimní li(s)tování

Lituji věcí, které nemohu mít, neboť si myslím, že bych jim byl tím nejlepším majitelem, jakého by si kdy mohli přát (třeba nějaký menší byt 3+1 někde kousek od centra, pojízdné auto co bych s ním mohl po škole či po práci jezdit po našich hradech a zámcích, a nebo třeba bankovní účet s možností již nikdy nepracovat).

Lituji negativních stavů své mysli, neboť k nim nemám jediného důvodu...dobře, asi kdyby se na danou problematiku člověk podíval objektivně ze všech úhlů, nějaký ten důvod by našel. Jenže z mého čistě subjektivního krásně zblblého pohledu je vše v pořádku. Snad jen to mokré listí by mělo být mnohem sušší a také by ho mělo být mnohem, ale mnohem víc.

Lituji lidí, co se pachtí za věcmi beze smyslu naprosto bez rozmyslu (a tím pádem lituji i sebe). Lituji také lidí, kteří tajně "přehazují" své nevyřešené trable a slabůstky na ostatní pod dojmem dobrého skutku či jediného možného řešení (pokud nerozumíte poslednímu souvětí, pak se bližšího vysvětlení snad dočkáte v některém z dalších příspěvků).

A nakonec lituji jednání těch, kteří si své jednání neuvědomují, případně si jej uvědomují až zpětně a to pouze za předpokladu, že je na danou skutečnost někdo či něco později upozorní. Někdy si říkám, že ti lidé sami se sebou musejí vydržet celý život, takže by mě jejich jednání nemělo tolik rozrušovat, jenže pak si uvědomím, že se denně potkají s menším či větším počtem dalších lidí, které mohou svým jednáním negativně ovlivnit v jejich budoucím jednání či vývoji.

A teď navíc doufám, že to všechno je jen důsledkem tohoto neútěšného podzimního mezidobí...

Ono to ani jinak nejde...

Nedávno jsem se lehce pousmál nad povzdechnutím redaktora MF DNES, který se kvůli článku na chvilku stylizoval do role gaye. Nechápal, proč gayové paří na hity Helenky Vondráčkové, Haničky Zagorové, Ivetky Bartošové, Celine Dion a já nevím koho ještě.

Když se nad tím ale zamyslíte, jiné řešení ani není možné - vždyť těm klukům ani nic jiného nezbývá! Těžko můžete chtít, aby zpívali si pořádně zapařili na Když muž se ženou snídá a nebo Pěkná, pěkná, pěkná. Nebo znáte nějakého interpreta mužského pohlaví, který zpívá o lásce či obdivu k muži a navíc ho hrají v music klubech? Pokud ano, pak sem s ním - já ho budu vřele doporučovat dál a třeba se tak dočkáme toho, jak drsní chlapi-gayové paří za doprovodu hřmotného mužského hlasu a notují si s ním o tom, jak je ten či onen muž krásný, chytrý, jemný, hebký, žádoucí a skvělý. Pak už se nikdo nebude muset pozastavovat nad tím, že se dvoumetrový ramenatý motorkář s plnovousem rozplývá nad písní Den se v růži skryl či Už nejsem volná.

Takže milí textaři a zpěváci - nebuďte plní předsudků vůči našim menšinám a dejte světu zpěváka, co bude zpívat pro chlapy a o chlapech!
;o)

Příroda v rámci šetření...

No tento příspěvek bude velice krátký, nebojte, že bych vás zase unavoval nějakými sáhodlouhými cancy bez hlubší myšlenky...

Krom toho, že ekonomická krize zasáhla lidi na celé planetě, je zřejmé, že se tato špatná doba podepsala i na matičce přírodě...Lidé šetří, kde se dá. A příroda se nenechala zahanbit a začala šetřit také - po létě nasadila rovnou zimu, aby se zbytečně nevysilovala barvením listí do žluta a oranžova (barvy stojí dost a ty na přírodní bázi ještě víc), následným spadáním listí (to zase vysiluje fyzicky) a pak pozvolným pouštěním přízemních mrazíků (to je zase práce náročná na psychiku). Takže podzim byl prostě z programu vyškrtnut a tím se ušetřilo spousty sil...jen doufám, že se tím příroda neunáhlila a naopak jí to v dlouhodobějším výhledu sil neubralo - přeci jen pokud se tento trend udrží, tak se také můžeme dočkat na Štědrý den 30ti stupňových veder, že?! A to by lidské plémě položilo absolutně (takhle rychle se aktuálnímu dění nedokáže přizpůsobit ani pán tvorstva, fakt ne!) - finančně, fyzicky a o psychice už se ani zmiňovat nebudu, protože z toho budou všichni absolutně v pr****.

To nevysvětlíš…

Při boji se zákeřnou nemocí člověk těsně před koncem někde najde skryté zásoby energie a začne se bít jako lev. Když jde do úzkých, pokaždé se vzchopíme a hledáme možná řešení – a nakonec vyřešíme. Všechno je možné. A o lásce to platí dvojnásob.


Je to necelý půlrok, co jsem začal pozorovat jednu misi za záchranu vztahu. Nejprve to byly pozvolné změny v chování toho člověka, jež se o záchranu vztahu snaží. Takové drobnosti – například začal chodit dříve do práce, aby se vzájemně více užili. Postupem času ty změny začaly být mnohem radikálnější – praní prádla včetně pověšení na šňůru a sundání po uschnutí, vaření jídla (už ne jen chléb „namazaný“ kousky másla s rajčetem, ale kuřecí řízek!), kupování neznačkových výrobku (mám na mysli značky Tesco, Kaufland, AH duality a podobně), večeře v restauraci a občas květina… A víte co – vypadá to, že to funguje. Navíc mi přijde, že je ten člověk klidnější, usměvavější… Možná to je jen můj dojem, ale líbí se mi ta změna, skutečně se domnívám, že tomu dotyčnému to pomůže i do budoucna.


A musím se mu tedy teď omluvit, protože jestli jsem si někdy o někom myslel, že je to ztracený případ, že nemá šanci na změnu, že kvůli své neochotě přijmout změny a zapojit svou invenci skončí sám ve velkém a prázdném domě… Omlouvám se. A přeji mnoho šťastných a skvělých dnů s tou, kvůli které se celá ta změna udála – snad si to (tě) zaslouží;-).


Jsou prostě mezi nebem a zemí věci, které nejdou vysvětlit…a některé věci by bylo i zbytečné vysvětlovat. Prostě za ně buďme rádi.

Léto na dva měsíce? S tím se nehodlám smířit!

Tak, a už toho mám vážně dost! Nevidím jediný důvod, proč bychom se měly neustále řídit diktátem jakýchsi šéfredaktorů všech časopisů v zemi, pisálkům internetových novin či deníků nebo blogů. Ať si myslí, co chtějí, ale nevnucují nám to tím způsobem, kterým to činí. To už je totiž skutečně diktát a ne konstatování...:-(


Zima nám trvá od konce října (mnohdy) až do půlky dubna (že?!), což nám z roku ukrojí celých 6 měsíců (dobře, budu hodný - takže 5 měsíců). A léto se nám scvrkne na pouhé dva - na prázdninový červenec se srpnem. Ale proč, proboha?! Léto je nejoblíbenější roční období pro většinu lidstva, ale jsou to zase jen lidé (ano, i redaktoři a šéfredaktoři všech těch novin a dalších informačních kanálů, kteří nás "informují o aktuálním dění", jsou prostí lidé), kdo si tuto nejkrásnější dobu nesmyslně zkracují a drásají si tak nervy. Proč?


Copak se vám už nelíbí pohled na opálené lidské tělo v titěrných plavkách či přiléhavých šatech? Napumpované svaly v bílých tričkách, které až božsky kontrastuje se zářivou letní pokožkou? Zmrzlinové schůzky, borůvkové knedlíky, rybízové a třešňové koláče, mléčné ledově vychlazené koktejly či pití lahodného mojita...o to všechno se chcete připravit jen proto, že dětem skončily prázdniny? Myslím, že pro to není vůbec důvod.


Léto nás nabíjí pozitivní energií, dopřáváme si výlety do přírody, tábory, chaty, dovolené, grilování s přáteli za teplých letních večerů... Prostě nás toto jedinečné roční období maximálně sbližuje, což je pro lidi přeci to nejpřirozenější, co vůbec může být - neb člověk je tvor společenský.


Nenechte se tedy, prosím, uvrtat do podzimní deprese nějakým článkem o konci léta - však to, že to někdo napsal, vůbec nemusí být pravda;-). Poj´dme si ještě užít ty překrásné tři týdny léta (dle kalendáře) a třeba i překvapit tím, že po stránce počasí nám léto vydrží třeba i o kousek déle. Držím nám všem palce, ať se léto drží na výsluní co nejdéle!

Co se kde šustne...

Bizarnosti se mi poslední dobou dějí na každém kroku. Došlo to tak daleko, že se vám s některými z nich musím svěřit (no dobře - nemusím, ale chci!:-P)...


Spousta lidí kolem se usmívá a září štěstím jak měsíček na hnoji, ale po bližším ohledání zjistíte, že je všechno sere, nic se jim nedaří a všechno je špatně. Jedné kamarádce dokonce umřel pes, ale v práci se musí usmívat a klame tak tělem (byl jsem z toho tak v šoku, že jsem se pokusil o vtip, který dopadl katastrofálně - bych si zase nejraději nafackoval!). Čím je ten všeobecný úsměv způsoben?! Tím, že je léto a sluníčko nám praží o 106 nebo co? To přeci není důvod! Doufám jen, že se alespoň na ta chodící sluníčka ostatní také usmívají a že jim ten úsměv dobíjí baterky...jednou je to obličejové svalstvo bude tak příšerně bolet, že jim ztuhne tvář v americkém úsměvu;-).


Pak se mi zdál takový sen... vyhrál jsem ve sportce 18 milionů! Koupil si byt v Praze a druhý v Brně - tím pádem jsem se odstěhoval z dosavadního podnájmu a užíval si samotu. Zbytek peněz jsem rozdělil mezi známé a kamarády a jen něco málo si nechal do rezervy... Žádné splácení dluhů, žádné závistivé pohledy - nic! Svět se zbláznil už jen proto, že jsem nikdy nesázel, tím pádem ani nic nevyhrál. Btw - nechcete někdo levný podnájem v Praze - Karlíně. pan domácí je velice příjemný a navíc je to 4+1 s velkou koupelnou a vířivou vanou :-D. Po probuzení jsem byl velice nemile překvapen, že to byl vážně jen sen. Těším se ale na jeho pokračování...


A nakonec jak máme hned pod bytem hospodu (teď je tam zase nový majitel - asi tak osmdesátý za ty tři roky, co tam bydlím), usínal jsem v noci na dnešek za zvuků zvracejícího člověka... Jestli jsem vydával takové zvuky i při rozloučení s táborem, tak tedy musím smeknout před kamarády, jež mě narvali do taxíku a nebáli se jet domů se mnou i za hrozby toho, že taxík bude potřebovat komplet nové čalounění;-).


Svět je jedno velké hřiště bizarností a my jsme jen pochybné existence narvané do chatrných tělíček lidí... copak nás ještě čeká? No možná že svatba bude jediné ideální vysvobození ze světa podivností - už na to nebudeme totiž sami, ale budeme se se životem prát ve dvou;-)


Hezký den všem!

Proč přišly borůvkové noci až teď...?

Neznám představitelku hlavní hrdinky a ani jméno režiséra mi není povědomé, ale i tak to byl velice milý zážitek.


Moje borůvkové noci mi i přes lehkou nelogičnost přinesly do života takový pěkný klid a jasný obrázek o tom, jak to vlastně v životě chodí (částečně - ty šťastné konce mívají před sebou mnohem složitější a strastiplnější příběhy). Zjistil jsem, že mým borůvkovým koláčem je jeden film, který ačkoliv není úplně veselý a šťastný, vyrobí mi ve tváři lehký úsměv a nad hlavou slunce. Ty slzy odplaví vše zlé a špatné a zanechají jen ty optimistické vyhlídky na budoucnost (alespoň na tu nejbližší). Možná bych ale někdy měl k tomu filmu zkusit i kousek borůvkového koláče s vanilkovou zmrzlinou, aby mi zbytky smetanové dobroty mohl někdo slíbávat ze rtů - úplně stejně, jak to bylo v tom filmu...


Tak kdo se hlásí dobrovolně? ;-)

Hlavně, že si rozumíme...:-D

Při vytyčování hřiště na vybíjenou jsem zaslechl:"Přeškub se hřebík..!" Kouknu na kamarádku, která na mě vyděšeně kouká, v ruce hřebík "200" a pod nohama se jí svíjí lano, jehož pomocí jsme se snažili vyrobit herní plac. Umíral jsem smíchy, ale věděl jsem, co mělo být původním sdělením. O několik dní později jsem se smál zas! "Míšo, schovej mi to." "jasně - budu to opatrovat jako drát v oku...!"


Anička tomu říká papajština a musím uznat, že v tom označení je cosi velice trefného. Ještě jsem nenašel lepšího výrazu, který by vystihl podobné přebrepty, které nezasvěcenému mohou znít jako naprosté blbosti, ale ten kdo ví, i rozumí!


Myslím, že papajština by měla být zařazena někde na roveň esperantu, protože se papajštinou mluví všude a většina chápe význam jejích slov. Nebo jste se snad ještě s takovým jazykem nesetkali?!;-)

Changes of our lifes

Neříkám, že vždy, ale občas mě až nečekaně a nepříjemně překvapí, když se něco změní. Třeba čas odjezdu autobusu, kterým jsem jezdil čtyři roky do školy, nebo posunutí otvírací doby v oblíbeném baru. Myslím, že to tak má spousta lidí. Což ale znamená, že když si lidé změnu spojí hlavně s něčím nepříjemným, tak časem budou brát jakoukoliv změnu jako něco negativního a jako něco, proti čemu je potřeba bojovat, od čeho je nutné utéct.


A přitom je změna něco naprosto přirozeného a něco tak samozřejmého, že s ní podvědomě počítáme! Přiznejme si, že na změnu mnohdy i čekáme jak na smilování (je jedno, čí...hlavně že přijde). Jenže změna mnohdy neukáže to dobré hned. Často je nutné si na ta "pozitivní čísla" počkat, alespoň chvilku. Má to co do činění s relativností času a relativností štěstí nebo něco na ten způsob. Je nutné ještě rozlišit mezi změnou cílenou (to je ta, ke které spějeme sami s nějakou myšlenkou a s nějakým úmyslem) a změnou životní (která prostě přijde sama bez ohledu na nás - na nic se nás předem nezeptá a je jí celkově jedno, co na její příchod kdo řekne). Každopádně je fakt, že to potvrzuje skutečnost, že se každý se změnou vyrovnáváme jinak. Hraje tam roli příliš mnoho proměnných a dalších faktorů, které je člověk schopen více či méně ovlivnit. Jste na sladké a zdražili vám vaši oblíbenou čokoládu? Pak je tu několik možností, jak se s tím poprat - 1) neřešíte, vždyť je to oblíbená čokoláda, a tu nedokáže nahradit nic jiného; 2) na náhražky nepřistoupíte, ale budete si té dobroty dopřávat o něco méně; 3) nahradíte preferovanou komoditu jiným (levnějším) výrobkem; 4) odstěhujete se do míst, kde se vám tento hřích neprodraží tolik, jako u nás; 5) absolutně skončíte s čokoládou; 6) předzásobíte se a problém s nedostatkem budete řešit až v momentě, kdy se nedostatek projeví... Možností je jistě ještě několik, ale jde o to ukázat, že každá změna vyvolá další změnu (většinou).


V každém případě je zde několik hlavních a nejčastějších řešení - přijmutí nové skutečnosti jako faktu; snaha bojovat a změnu zvrátit; útěk do jiné reality (nebo prostě jen útěk). Dle mého je ale jakékoliv unáhlené rozhodnutí ke škodě věci. Dejte všemu alespoň šanci ukázat se v lepším světle - však je lépe litovat, že jste zažili, než že jste nezažili;-).


No a pak je tu ještě změna, ke které se rozhodnete sami. Sami si svým konáním určíte, kdy nastane či jak radikální bude... třeba jako když mi ruplo v bedně a nechal jsem si hlavu obarvit na červeno. Já, s pár chlupy na hlavě a s kouty do tupého úhlu! Ale byl jsem spokojen - šel jsem proti proudu a udělal jsem něco, co po čem jsem vnitřně toužil. Když vezmu v potaz poslední změnu, která mě v životě potkala, musím uznat, že lépe jsem se rozhodnout nemohl (ano, vybral jsem si sám, co to bude za změnu a kdy přijde...a ano, za pár týdnů možná budu všeho litovat...a nebo toho můžu litovat již zítra případně nikdy;-)). Každopádně i této změně dám šanci, aby se mohla vybarvit a ukázat v pravém světle bez přidané růžové ze skel brýlí štěstí.


Koneckonců - všechno zlé je přeci pro něco dobré, ne?! ;-)

Tichým svědkem

Je to tak dva měsíce, co mě zaujal na cestě do práce jeden kluk. Nikdy předtím jsem ho neregistroval, ale teď na jedné stanici vykoukl z autobusu, tam na něj čekala dívka - políbili se a pak jsme zase pokračovali v cestě. Hned mi to zvedlo náladu - přeci jen to pomyšlení, že člověk vstane o půl páté ráno jen proto, aby mohl někoho políbit, mě hřeje na duši. Pak jsem se každé ráno těšil na polibek tohoto mladého a hezkého páru. Bylo to jak dávka drogy, která vás povzbudí, nakopne novou energií a vystřelí do nekonečna vesmíru, kde můžete absolutně všechno! Po nějakých dvou třech týdnech už ale ta dívka na zastávce nečekala - jen zamávala svému chlapci z okna. Myslel jsem si, že je slečna asi nemocná... Ale když si 14 dnů jen mávali, došel jsem k závěru, že v tom bude něco jiného. No a jednoho dne už si ani nezamávali... I když mladík ještě dlouho koukal, zda náhodou jeho vyvolená nestojí v okně a přeci jen nezamává či nepošle vzdušný polibek.
A všechno vzal čas i rány vyléčil. Mladík na dívku zapomněl. Teď už si myslí na jinou... A jak to vím? No jednoduše - líbají se na stanici, na které já musím bohužel vystoupit;-).


Láska je přelétavá...já jen doufám, že ta přelétavost léty vyprchává, až časem úplně zmizí... Jsem hodně naivní?

Že se se mnou ještě bavíte...

Děsně lžu, vážně hrozně moc! A dnešek je toho názorným příkladem. Je teprve čtvrt na devět dopoledne (ano, jsem sice vzhůru již 5 a půl hodiny, ale tím spíš bych se nad sebou měl zamyslet...). Začalo to hned v 6 ráno, s námi chtěl jet do Prahy člověk, který byl absolutně na smyk...řekl jsem mu, že máme vyprodáno, což nebyla tak docela pravda, ale v rámci klidného průběhu jízdy jsem byl nucen toto říci. A pak přišla pauza... V myší díře mě zastavila slečna, jestli prý nepřispěji na její maturitu. No tak jsem slečně byl nucen říci, že bohužel u sebe nemám peněženku, že jsem si jen odskočil z práce, tak ať se nezlobí (no co to je za blbost vybírat po městě peníze na maturitu v sobotu?! To se přeci dělá při posledním zvonění a já lehce pochybuji, že by nějaká škola měla poslední zvonění o víkendu...). Hned poté jsem zaběhl do obchodu. U chladícího pultu s jogurty stála slečna a velice zpěvným hláskem ke mně promluvila:"Dobrý den, ochutnejte nový mléčný nápoj..." (vlastně to řekla ještě o oktávu výš, než jak si představujete). Více toho ale říci nestihla, protože ze mě vypadlo prosté:"Jsem na mléčné výrobky alergický." Té smetany na vaření, co jsem měl v košíku, si slečna jistě nevšimla...;-). Ale z těch výrobků nabízené značky se mi mírně řečeno zvedá kufr. A celou svou lhavou jízdu jsem zakončil u pokladny - potřeboval jsem totiž rozměnit tisícovku (sakra, i teď lžu - byla to dvou tisícovka, ale proč bych vás zbytečně dráždil tím, že si nosím běžně po kapsách takové peníze?!). "Jéžiš, nemáte menší?! Já jsem teď začala a pak bych neměla co vracet ostatním lidem.." "Nezlobte se, ale teď jsem byl v bankomatu a menší bohužel nemám..," tvářil jsem se jako největší andílek na světě a ještě si přisadil,"..není radno půjčovat peněženku přítelkyni - pak vám ji vrátí vybranou do poslední koruny." Paní pokladní mi jen vrátila, ani neřekla na shledanou...


Vážně se divím, že mi ještě nikdo nenabančil - vždyť já neumím lhát, vše je na mně vidět! Nebo není...?

Trošku zmatek, ale žiju...

Divím se, zároveň obdivuji a také mi je líto...

Divím se, že se svět točí, ale já při tom zůstávám na místě ve svém světě optimismu a úsměvů. Nevím, zda to lze svést na výchovu, již se mi dostalo od mých drahých rodičů, a nebo na životní zkušenosti, kterých (si myslím) vskutku nebylo málo... Ale i přes ty všechny otázky a pochyby se mi ten stávající stav líbí - úsměv na rty a v srdci žhnoucí oheň...


Ale právě zároveň obdivuji všechny lidi ve svém okolí, že ten můj mnohdy až přehnaný optimismus snáší. Bych si někdy vážně dal raději přes držku, než se pořád usmíval. V práci se usmívám na lidi hlavně proto, že jsou na mě oni nepříjemní, a já jim tak chci naznačit, že by se nad sebou měli zamyslet. Jenže na přátele a kamarády se usmívám proto, že mi je s nimi dobře (tím úsměvem to jako dávám najevo); a také proto, že často právě lidem v mém okolí do smíchu není... takže je velice pravděpodobné, že ten smutek ve tváři způsobuji lidem právě já... další důvod dát mi po tlamě.

A důsledek toho všeho je, že občas tedy lituji, že se na lidi usmívám a působím přehnaně optimisticky. Občas se totiž stane, že někdo vyhledá mou přítomnost právě proto, že očekává, že bude optimisticky nabit a díky mě i naladěn. Jenže ne vždy mi je do smíchu a ne vždy srším vtipem a úsměvným slovem.

Omlouvám se všem... ale to je prostě život, ne každý den je posvícení. Důležité je, že žijeme;-)

Z tisku...

"Prasat ve světě přibývá a pravděpodobnost nákaz roste..."

Je to zvláštní, ale s přibývajícím množstvím ptáků (ptačí chřipka) či krav (no jak nám občas zešílí) ve světě nám pravděpodobnost nákazy nerostla - alespoň ne ve světě a ne dle denního tisku. Co mě ale trápí víc je to, že přibývá počet prasat na silnicích (no někteří řídí dokonce i jako chobotnice - člověk by si sice myslel, že čím víc končetin, tím lepší ovládání vozidla, ale zdání klame, neboť přílišné množství končetin se pak o svou páčku či pedál perou a podle toho vypadá styl jízdy mnohých řidičů-chobotnic), množství prasat na ulicích (co jsou někteří schopni odhodit na zem metr od odpadkového koše, to je fakt mazec!) a také nám přibývá množství prasat ve funkcích - kdekoliv, nejen ve světě. Poslední zmíněný případ mi přijde naprosto nejhorší, neboť prasata-funkcionáři často a rádi rozhodují o tom, co smíme či nesmíme konat (dále také jak to konat, kde to konat,...). Nerad bych se dožil toho, že se nám tato prasečí nákaza rozšíří ve větším množství po slušných lidech, protože tuto epidemii jen tak nějakou vakcínou či antibiotiky nezastavíme. Lidé sice nebudou umírat, ale v jistém smyslu o život přijdou - život mezi prasaty totiž není žádný med a život bez medu si nedokážu ani představit...;-)

Divadýlko pro nic...

Vážně se divím, že služeb cestovní agentury, u které pracuji, nevyužívá více lidí. Však tu lidem často předvádíme taková představení, že by nám za to měli ještě platit. To je totiž tak...


Jsem od přírody tvor společenský a muzikoidní (nezaměňovat s muzikálním - mě hudba baví, ale zpívám o oktávu níž, než je píseň napsaná, a hraji leda tak na triangl). Takže si často a rád zpívám - moji Brňané, Pražané, Příbramáci, Podlesáci, Smoloteláci... mi rozumějí. Zpívám všude, zpívám nahlas a nejraději písně, na které mi nestačí hlas ani dech... a zpívám si tedy i v práci. Naše budka není ale v žádném případě zvukotěsná a mé "hudební" výlevy nepřehluší ani řev burácejících motorů Studentských autobusů. prostě lidi mají o zábavu postaráno - své by vám o tom mohla říci i Johanka, neboť ta si také ráda zpívá;-).

No a nebo třeba včera se mi stala taková nemilá věc... bylo něco kolem půl deváté večer - za čtvrt hodinky mi odjížděl poslední autobus, takže pak se jen sbalit a hurá domů. Zavolal mi ještě jeden řidič, abych mu šel zkontrolovat bus, zda nenechal rozsvícená světla. Vydal jsem se zkontrolovat ten autobus a venku bylo krásně - příjemný večer, skoro letní teplota, nikde téměř nikdo. Vracím se do kanceláře - úsměv na rtech, protože Jarda světla zhasl a vše bylo v pořádku... no ne tak docela - v pořádku nebylo to, že jsem v kapse nenahmatal klíče od kanclu! Začal jsem zuřivě prozkoumávat všechny kapsy, které jsem u jeansů našel, ale nikde nic. Fakt paráda. Došel jsem k budce, před kterou stálo několik lidí, majících zájem o jízdenku na již zmíněný spoj. "Tak co - je tam někdo?", ptám se těch lidí. "No okénko je sice pootevřené, ale nikdo uvnitř není, tak čekáme...", odvětil jeden pán. "Tak to je v pořádku - za momentík budu uvnitř...jen jestli vás mohu požádat o pomoc. Bych potřeboval tady kousek povysadit, abych se mohl prorvat tím okénkem..." No kdybyste viděli výraz těch lidí tam, tak se smějete ještě teď - jeden se začal smát, další paní vytřeštila vyděšeně oči a ten pán, co mi odpověděl, se na mě jen podezřívavě podíval. Nakonec mi ale pomohli a já jim tedy mohl prodat jízdenky - spokojenost na všech stranách.


Vážně je škoda, že někdo tato naše divadýlka nenatočí - když už to nemá žádný efekt na prodej jízdenek, tak by se někdo alespoň mohl od srdce (a možná i škodolibě) zasmát. :-D

Životní optimismus...

Tak Johanka po dlouhé době zase přijela od maminky zpátky do Brna a byla zase jak naspýdovaná - to je ona vždycky, když přijede z Čech a také ji pak musíme v tom rozletu krotit...mluví totiž děsně! Každopádně teď mě maximálně dostala...


Sám jsem měl za sebou poměrně vysilující víkend a ani to pondělí nebylo nijak úžasné a optimistické. Johanka mi ale náladu zvedla a vlila také božskou manu do krve, takže jsem na chvilku okusil ta její hypergetika a užíval si její přítomnosti. Najednou na ni koukám, jak stojí přede mnou a protahuje se (nechci být hnusný, ale po více jak čtyřech hodinách strávených v autobuse a vlečení obrovského kufru s sebou, měla v podpaží přeci jen opocené kruhy...) - vypadalo to, jako by se protahoval lev před útokem na svou kořist. Ten pohled mě mohl jakkoliv konsternovat, ale její hláška mě absolutně odzbrojila..dodala totiž:"Jsem krásná...a voňavá!"


Vážně obdivuji takové sebevědomí a pozitivní pohled na věc. Já bych si postěžoval, jak to bylo děsný, jak jsou lidi nemožný, že na dálnici je to strašný a že ten kufr váží snad tunu. Ale to by nebyla Johanka, aby mě něčím takovým nedostala;-).


Každopádně si někdy, až budete absolutně vyřízení, zkuste udělat takové malé cvičení - protáhněte se a řekněte si, že jste krásná a voňavá (ženám to dodá sebevědomí a chlapi se na chvilku přestanou litovat:-D). Já jsem teď krásná a voňavá každý den;-)

Tak za kolik?!

Každý má svou cenu - divili byste se, ale má. Ať si kdo chce co chce říká. I když...


Baví mě bezcenní lidé. Nejde o to, že by svou cenu neměli, ale oni ji neví a nebo je "nulová". Poznal jsem člověka, který má obrovský talent (dle mého, samozřejmě). Navíc mě baví jeho témata - což jsou hlavně lidé a pak kavárenský potažmo hospodský život. Jasně - naprosté všednosti, ale nevšedně podané! To se musí vidět na vlastní oči, ale mohu říci, že jsem byl včera naprosto u vytržení! Děsně jsem se při pohledu na ty skicy (kdekdo by to nazval čmáranicemi, ale mě se tento syrový stav malby či kresby líbí) bavil a nořil do světa představ a iluzí, které ve mně ty výjevy vyvolávaly. Bylo to moc příjemné.

Chtěl jsem tedy od toho člověka vědět, na kolik by mě přišlo jedno jeho dílko v oleji, tak formát 40x40 nebo 40x60. Nedostalo se mi odpovědi. Nejprve to bylo o tom, že by cenu musel určit dle již hotového díla, což chápu. Ale po jednom rumu to bylo už o tom, že pro kamarády by to bylo samozřejmě zadarmo... Nerad lidi využívám a tohle mi trošku využíváním zavání, takže dlužný nebudu (pokud se tedy něco uskuteční a já budu mít ten olej doma), ale někdy můžete člověka finančním obnosem i urazit - buď je to málo a tím pádem umělce nedoceňujete, a nebo je to příliš velký a tím pádem umělcem v podstatě pohrdáte, neb se mu vysmíváte...

Ale i tak ten olej chci - ty skicy totiž mají lehce francouzský nádech, což mě fascinuje (to se totiž musí prožít a ten člověk je velice mladý...).

Chtěl bych, aby jednou na mé svatbě, případně pohřbu, hrál na saxofon jeden můj kamarád, známý (Kubíku, pro mě jsi tak velká autorita, že prostě nevím, do jakého okruhu lidí tě mohu či mám zařadit...každopádně z mého pohledu jsi přítel) - nejde ani tak o to, jak nebo co hraje. Jde o to, jak to hraní prožívá. A přesně tak se pozná vášeň. Jen mě děsí trošku to, že i on skončí u věty:"Tak pro kamarády to bude samozřejmě zadarmo.."

Everything is changing

Jj, už je tomu tak - nevypadám stejně jako před pěti lety (sice stejná váha, ale větší pleš;-)); dálnice D1 je také dírami poseta na místech, na kterých jsem ještě loni jásal, jak je to parádní, že alespoň tady je to v celku slušném stavu; čím dál tím méně slečen umí vzít pořádně za vařečku a uvařit tomu svému "pejsáčkovi", "medvídkovi" a já nevím komu ještě něco pořádného k jídlu - třeba pravou a nefalšovanou domácí svíčkovou...

Ale co mě nejvíc děsí jsou kohouti! Ne, myslím to vážně - jsem vesnické dítě, takže na kokrhání časně po ránu jsem zvyklý, ale dnes ráno jsem byl absolutně v šoku. Jistě, mohli byste mi oponovat, že ten šokový stav byl způsoben nedostatkem spánku, nevyváženou stravou či chronickým zánětem středního ucha, ale ani jedno z toho s tím nemá nic společného. Každopádně se jedná o to, že za mých mladých let kohouti kokrhali většinou tak přibližněkolem páté (v tuto roční dobu, samozřejmě), ale teď...teď si ti zmetci dovolují otevírat na nás zobáky už ve 4:05 ráno, což je tedy ale naprostý vrchol drzosti, šmejdi jedni!

Člověk si tak spokojeně pospává během cesty na ranní autobus do práce, když v tom projde kolem kokrhající kohout... Neskutečné a nejvíc na přes držku - kór když má člověk upito, nevyspato a šichtu v práci před sebou. Už abych z tohohle vyrostl!

Otvírací doba? Když myslíte!

Už se skutečně moc těším, až budu pracovat. Jasně, teď také pracuji, ale nedělám to, co chci, natož to, co studuji (případně budu studovat...). Mám pro to několik důvodů, ale dnes se zmíním jen o jednom. Otvírací doba, potažmo pracovní pauzy.

Všem někdy práce začíná a někdy končí. Každý to má sice trošku jinak, ale podstata je stejná - od do! Jakožto učitel budu muset být ve škole cca čtvrt hodinky před vyučováním a končit budu cca o půl druhé či půl třetí (když se poštěstí). Mezi tím budu mít přestávky a navíc oběd, který si sním v klidu a s náležitým prožitkem (hudební kulisu obstarají rozjívení žáci, třeskot příborů a hlasité poznámky kuchařek). Možná mi během toho zazvoní telefon či mě bude shánět některý z nezbedných rodičů ještě nezbednějšího dítka, ale to jsou vyrušení, se kterými při svém povolání počítám. Teď je to ale naprosto jiná situace! Teď prodávám jízdenky kdesi na nádraží, kde mě obtěžuje, vyrušuje a otravuje neustále někdo! Je mi jasné, že teď si o mě musíte myslet, že jsem naprostý idiot - však ti lidé si musí ke mě dojít, abych jim tu jízdenku prodal, že?! Ale já mám teď na mysli všechny ty, kteří jdou za mnou pro cokoliv, jen ne pro jízdenku na náš spoj. Myslím na všechny ty, co chtějí rozměnit, cigarety se zápalkami, eura, program kina, dojít si na toaletu, přebůkovat jízdenku jiné společnosti, nabít telefon, uvařit kafe, vytisknout seminárku,...

Už tohle všechno mi neskutečně drásá nervy. A ještě víc mě točí, když nějakou takovou pitomost po mně chce někdo během mé pauzy na "regeneraci a odpočinek" (jak mám napsáno ve smlouvě). Na okénku přede mnou visí cedule jak kráva, že pauza je od do...navíc mám plnou pusu oběda, co jsem si donesl v plastové krabičce z domova... ale to nikomu nezabrání v tom, aby se na mě nepokoušel doklepat, dovolat, donadávat,... někdy se mi stane (ve slabé, skutečně velmi slabé chvilce), že někomu okénko v dobré vůli otevřu - to, že to byla chyba, mi dojde hned vzápětí, neboť už okénko do konce pauzu nezavřu (příklady táhnou aneb on má a já chci taky!). Člověk (to jako já:-)) se domnívá, že jsou ostatní lidé rozumní, chápající a logicky uvažující tvorové, kteří také pracují a tudíž mají také nějakou tu pauzu na odpočinek a regeneraci. NE! Asi skutečně ne, protože jinak by na mě nehulákali přes dvoucentimetrové sklo, že mě vidí a ať se neschovávám!

Bože! Lidi! Mějte soudnost a zamyslete se někdy nad sebou a nad svým chováním. Nečiňte jiným to, co nechcete, aby jiní činili vám. Zní to možná jako klišé a nebo jako naprostá hovadina, ale věřte, že jednou dojdete k poznání, že je tomu zcela jinak...

Takže rozumu třikrát sláva a zase někdy v otevřené otvírací době se budu těšit;-)

Pohádkový guláš

Takže, aby bylo jasno - miluji pohádky a kdo by je chtěl hanit, bude mít se mnou co do činění!

Na druhou stranu je nutné poznamenat, že čím novější pohádka je, tím méně se mi většinou líbí. Buď je to tím, že je nemám tak zažité a spojené s bezstarostným dětstvím, a nebo prostě proto, že to nejsou hezké pohádky. Spíše se přikláním té druhé variantě.

Tak například večerníčky. Česká to specialita a něco, na co bysme měli mít nějakou ochrannou značku (stejně jako na videoklipy a zpívánky, znojemské okurky, olomoucké tvarůžky, plzeňské pivo, českou malost,..). Kde jsou Krkonošské pohádky a jim podobné příběhy?! Teď se to hemží postavičkami, které buď nemluví vůbec a nebo vyluzují  nezřetelné zvuky. A nebo je námět naprosto bez nápadu, příběh bez děje (což z příběhu přestává dělat příběh). Hlavně, že je to pěkně barevné... jenže barvy jsou zpravidla to poslední, co lze ocenit. Trošku ty malé špunty lituji, že nemají žádný večerníčkovský symbol své doby, ale pevně věřím, že přijde - BRZY!

A ty pohádky - sice nemusím Létajícího Čestmíra, ale Arabelu můžu! Jestli ji také "můžete", rozjeďte se směr Brno na výstavu kostýmů a rekvizit z tohoto velice povedeného seriálu (škoda jen, že na to nestačila česká produkce sama a muselo se to dělat s německou televizí, ale co už!?). 

A proč to vlastně celé píši? No prostě se vůbec nedivím dnešním rodičům, že svým ratolestem raději pustí kreslenou pohádku od Pixaru či Walta Disneyho na DVD, než nějakou českou "věc" bez nápadu. A teď se jdu kouknout na Zlatovlásku ("Bratře, mě je tak lehko, že bych i přes hory skákal." "Což o to, já bych také rád skákal, ale na mě sedí starý. Skočím li, svalí se na zem jako měch a srazí vaz." "Ať si srazí - co z toho?! Místo starého budeš nosit mladého!")

Svět je hned modřejší a nebe veselejší...nebo naopak?

Stejně, jako se na obloze rozehnaly mraky a jsou v noci vidět hvězdy (nebe je vážně s hvezdičkama veselejší) a ve dne by hned každý kdekomu snášel modré z nebe (aby byl svět modřejší, protože modrá JE dobrá), tak úplně stejně mě baví, když potkám někoho, koho jsem už dlouho neviděl. Třeba jako nedávno kamarádku Marťu...ale co, prostě naší Pejsinu!
Na gymplu nás bylo ve třídě moc a také tam bylo poměrně dost děcek z Rožmitálu, co se znaly, takže taková malá soukromá partička. Ale za ta léta se ledasco změnilo. Příjemně změnilo. Marťa je děsný sluníčko (jakože někdy může člověka až štvát, jak se má pořád dobře) a o to raději ji vždycky vidím. Ono to vždycky je totiž cca jednou za rok!
Ale vypadá to, že se blýská na lepší časy;-). Byli jsme na pivečku (brňáci prominou, ale Starobrno to nebylo) a za pár dní budu i na oslavě Pejsiných narozenin (sice nemám vůbec ponětí, jakou pozorností ji překvapím, ale o to tu nejde) a pak ještě s dalšími kamarády do divadla...(kdo ještě nebyl v Huse na provázku, vřele doporučuji! A sklepní scéna nabízí také divadelní skvosty...třeba Divadlo na dlažbě...trošku to zavání reklamou, ale mě to tam moc baví!!!).

Každopádně přeji vám všem, abyste měli také nějakou svou Pejsinu - nemá cenu nechat všechny spálené mosty ležet pod příkrovem popela...;-)

Jsem moooc rád, neboť je to tady - už!

Stejně, jako se těším na teplý letní déšť, šustění podzimního listoví pod nohama a nebo na první sníh v zimě, těším se i na první jarní noc...

Není to noc v první jarní den, ale první teplá noc v březnu, kdy spím při otevřeném okně (jen na ventilačku, to je fakt, ale i tak...). Zima je jedno z nejúžasnějších ročních období - lituji lidičky, co sníh viděli jen na obrázku zahraničního časopisu - ale ta letošní byla obzvláště mrazivá a já jsem obzvláště zimomřivý člověk. Takže ta včerejší noc byla jako znamení, že nám sem přichází jaro, skutečné a nefalšované jaro plné rozkvetlých narcisů, irisů, tulipánů...
Možná ještě přijde nějaký ten sníh a mráz, ale to už budou jen dozvuky mocné paní zimy, která se nechce ještě spokojit s vládou pouze nad polární krajinou.
Je fantastické, že lidé ještě úplně neztratili svou schopnost vycítit příchod změny v počasí, stejně jako to umí zvířata. A jak se to na lidech pozná (asi nebudeme línat a měnit srst:-))? No přeci tak, že se mnohem více usmíváme. Sice ještě zachumlaní v těžkých kabátech a péřových bundách, ale s úsměvem na rtech!

Je sice fakt, že když potkáte na ulici usměvavého člověka, může to být způsobeno i něčím jiným, než jen příchodem jara, ale co vy víte...;-)

Problematika druhé šance aneb jak zjistit, že to zjistit vlastně ani nechceme?

Je mi líto, že v životě zjistím jen velmi málo informací o ještě menším množství věcí.

Tak například - maximálně si vychutnávám chuť chřestu (čerstvý grilovaný chřest, chřestový krém, chřestový salát,...). Vím tedy, jak chutná v kombinaci s mnoha věcmi - s bramborem, s masem, s ledovým salátem,...mohu tedy tak trošku tvrdit, že jsem chřest poznal;-). A stejně jako s tím chřestem to mám se spoustou jiných věcí... Ale jestli jsem něco někdy vyzkoušel a hned po prvním kontaktu jsem dospěl k závěru, že žádné další setkání se konat nebude, tak to bude jednoznačně kopr. Vážně nemám s tímhle plevelem dobrou zkušenost a vážně je mi špatně už jen z pomyšlení na něj (doufám, že to ustojím a nepozvracím si počítač...). Spolubydlící ale jako na potvoru milují koprovou omáčku s knedlíkem a vařeným vejcem, takže mě tu mučí puchem kopru a ještě mě chtějí, ti sadisti, líbat (celý rok o mě nezavadí téměř ani pohledem a teď najednou o mně chtějí zavadit i svými rty, brrr!).

Asi máme všichni nějakou neblahou zkušenost, na základě které jsme něco absolutně odepsali ze své přízně. U mě je to krom koprovky (respektive kopru) ještě budapešťská pomazánka a lučina. Na druhou stranu jsme tomu (a je vážně jedno, zda se jedná o nějaké jídlo, člověka, místo, zpěváka, herce,...) nedali možnost předvést se v lepším světle a dát tomu tak druhou šanci...
Rozhodl jsem se tedy dát kopru ještě jednu šanci a potají jsem ochutnal koprovku svých spolubydlících (bez vejce i bez knedlíku) a... no... jako nepozvracel jsem se hned, ale ven to jít muselo! Nic osobního v tom nebylo, ale jak se říká - zvyk je železná košile:-).

Chci jen říci, že druhou šanci si zaslouží všechno a všichni, jen ovšem nemůžete počítat s tím, že se všechno jako mávnutím kouzelného proutku změní v opak nynějšího stavu;-).
Hodně štěstí při zjišťování toho, co jste dosud nezjistili...:-)

V nouzi poznáš přítele...

Chtěl jsem si toto rčení ověřit v praxi a nějak to nevyšlo...

Poslední dobou se kolem mě objevilo zaráz několik slečen, které o mě měly enormní zájem. Z počátku mě to těšilo, ještě aby ne, že?! Mé ego rostlo a rostlo (Maruško, skutečně ne všechny ženy mužská ega zarážejí deset stop od zem;-)). Ovšem pak na něj nějak přestalo svítit blahodárné slunko a ego začalo chřadnout. Toho zájmu bylo najednou příliš, ba dokonce příliš moc. Zájem již nebyl příjemný z jednoho prostého důvodu - už jsem si vybral květinu, kterou jsem chtěl utrhnout, jenže mi v tom bránilo to všudypřítomné roští v podobě ostatních dívek, které se na mě vrhaly na icq, na FB, na ulici, v telefonu, všude! Očekával jsem tedy pomoc svých nejbližších, svých přátel...A ono se nic nestalo!
Bylo mi řečeno, že se v mém případě nejedná o nouzi, nýbrž o nadbytek - čili blahobyt, což je prý přesným opakem nouze. No tak to mě tedy nijak nepotěšilo a jal jsem se psáti stížnost k vyšším místům. Odůvodnění bylo prosté: rčení "Nouze naučila Dalibora housti" nemá také nic společného s uskromněním se, ale s přizpůsobením se podmínkám a podlehnout nátlaku!!
Takže se mi nesnažte namluvit, že můj stav není stavem nouze! Všichni moji nezadaní přátelé mužského rodu (případně ty přítelkyně ženského rodu, jež nenašly zalíbení v opačném pohlaví) by hned měli zvednout své líné zadky, přiběhnout mi na pomoc a rozebrat si to roští, vlastně ty davy!

Takže přátelé moji milí, čekám..:-)

Kurva, nechovej se jako ženská...!

Byl jsem vychováván v poměrně zmateném systému hodnot...rodiče pracovali na směny; do školky jsem chodil sám (a nejedl jsem budapešťskou pomazánku, protože je fakt hnusná); dlouhá léta ve skautu jsem nesl těžce, protože jsem stál ve stínu svého bratra; pak jsem začal trávit pravidelně nějaký čas v nemocnicích a díky zdravotnímu stavu jsem se začal stranit okolnímu světu...

Nic výjimečného neumím (i když už dlouho mluvím o tom, že začnu hrát na kytaru) a také není moc věcí, které by mě bavily... Umím spoustu her, které běžně hrají 2 hráči, hrát sám se sebou (prší, šachy, dámu, kuličky, černého Petra,...) a dokáži se zabavit za všech okolností - žehlení mě fakt baví, uklízení mi nedělá problémy (ani uklízení po ostatních), často poslouchám romantické songy a ještě častěji se dívám na romantické filmy (Hříšný tanec, Osobní strážce, Pretty woman, Zápisník jedné lásky, Prázdniny, P.S. Miluji Tě,...). Vadí mi špinavé fusekle a trenky mého spolubydlícího na stole hned vedle počítačové myši, na veřejnosti nekrkám a neprdím, snažím se mluvit slušně a svou přítelkyni nenazývám "moje stará"... Při odchodu z bytu se voním, vlasy si myji šamponem a ne sprchovým gelem, chodím na masáže (díky moc, Kristý) a nehty si střihám pravidelně nůžtičkami a ne kleštičkami.

Ano, asi se chovám jako ženská, ale než shnít v bordelu, lahvích od Pepsi (i když u nás v bytě spíše od Kofoly), posmrkaných kapesníků, špinavého a smradlavého oblečení, cigaretovém kouři, špinavém nádobí,...

Dobře, už mlčím! Ale copak to jde, nechovat se jako ženská, když často místo svého jména slýchávám při oslovení:"Kurva,..."

Každopádně se budu raději chovat jako ženská, než jako prodejná děvka;-)

Everything is ok, everything is fine...ale mě to děsí!

Opravdu mi teď všechno přijde naprosto v pořádku, vše je tak, jak být má. Ale opravdu to přijde jen mně. Všichni v mém okolí něco řeší, mě řeší a litují a chtějí mi nějak pomoci...

Myslí to samozřejmě dobře a já jim jsem za to vděčný, můj vřelý dík jim patří. Ale já teď vážně nepotřebuji ani politovat, ani pomáhat. Není proč, není s čím. 

Takže vás všechny, co mě znáte, prosím - buďte zase ti moji staří známí a nesnažte se něco měnit, řešit, předělávat, vymýšlet,... děkuji pěkně.

A nebojte - stále to jsem já a mám vás pořád moc rád;-)

Ponožková kultura

No to mě tak rozhodilo, že jsem se až lekl! Učím se na zkoušku z pravěku (něco neskutečného a nikomu to nepřeji!), kde se snad všechno dělí podle keramiky (asi tak tisíc pět set devět set kultur a ani jedna nemá podle mě hlavu ani patu:-D), a do toho jezdím s kamarádem kupovat brusle. Nic prapodivného - však venku pořád ještě mrzne a zima nabírá druhý dech. Jenže to bych nesměl půjčit tomu kamarádovi teplé ponožky, aby si koupil brusličky tak akorát (i když se trošku vzpíral, když mu nesedly jak doma papuče... není to žádný med být hokejista). 

Prostě když mi je vrátil, tak z ponožek byla jakási koule.. No to nebyly ty ponožky, co jsem mu půjčoval, protože JÁ je skládám úplně jinak! Znáš to, určitě také očekáváš, že ti budou věci vráceny v původním stavu, že?! Teď je prostě období plochých jakoby přepůlených ponožek a ne ponožkových koulí, to si bude muset buď ještě chvilku kamarád počkat, a nebo zaspal dobu...! 

Buď jak buď - až ti půjčím ponožky, dávej velký pozor na to, v jakém stavu mi je pak vracíš... Jestli jsi také v "období koule", tak mi je raději nevracej...