Mnozí z nás (a já nejsem vyjímkou) se posmívají velkým obchodním domům, když nám servírují tematiku Vánoc již od října pod nos. Na druhou stranu je zde spousta lidí, kteří Vánoce řeší klidně i v září či dokonce v srpnu. Nemyslím teď designéry a aranžéry, kteří nám ty Vánoce ve výlohách vymýšlejí a připravují - myslím ty z nás, kteří prostě během nejkrásnějších svátků v roce odmítají být v práci, stůj co stůj!
Kdy je nejvhodnější doba napsat si požadavek na dovolenou? Ne vždy se zcela vyplatí heslo "čím dříve, tím lépe" - mohlo by se na to totiž i zapomenout a nebo by se mohl požadavek ztratit na stole šéfa v záplavě dalších poznámek, papírů, listin, smluv, úkolů či dalších požadavků! Takže je nutno dělat vše s rozvahou a klidně již během léta začít sondovat u kolegů, co asi tak na Vánoce plánují.
Nejideálnější doba je (dle mého pohledu) koncem září - to už jsou všichni hezky vydovolenkovaní z léta, ale mají v sobě ještě spousty zážitků a hned tak se nikomu zase někam moc nechce. To je pro volnuchtivé ten správný čas pro útok stečí. Hezky přišupajdit za šéfem či šéfovou s diářem a všechno to za čerstva ze sebe vychrlit. Pak to ještě zaonačit otázkou na plány vedení během zimních svátků a je skoro ruka v rukávě;-)
Ti, co odevzdají požadavky až v říjnu, by se mohli setkat s lehkým mrmláním ze strany nadřízených, ale pořád je zde velká šance, že jim dovolená bude přiklepnuta s úsměvem na rtech. Ono samozřejmě záleží na profesi či zaměstnání, které vykonáváte. A pak také na tom, jak moc teamový hráč jste - někomu prostě nepřejde přes srdce, že kolega v loňském roce odsloužil Vánoce i Silvestra..a tak se na plány s rodinou vyrdne, aby si ten druhý také oddychl. Někdo ale takové prkotiny neřeší a pokud mu šéf dovolenou odklepne, má malou oslavu Silvestra již nyní.
Musím říci, že toto zatím neřeším - možná to jednou přijde, ale je mi srdečně jedno, kdy budu s partnerem či rodinou trávit společné chvíle...v dnešní době jsme rád, že spolu trávíme alespoň nějaký čas;-). A proto se jen podivuji nad tím, jak někdo může kolem několika dnům v nejhektičtějším období v roce dělat takové divadlo. Mnozí vymýšlejí historky o rodinných oslavách, zaplacených zájezdech a návštěvách ze zahraničí... A proč ale?! Tohle nedávám... A ještě míň dávám ty z nás, kteří se těsně před svátky hodí "marod" a některému z kolegů tak celé to kouzlo Vánoc zkazí.
Tak vás snažně prosím - buďte kolegiální. Po celý rok spolu trávíte obrovské množství času, znáte své rodiny, víte o slabostech druhých z kanceláře...a podpásovky se v takové partě nenosí;-)
středa 20. října 2010
pátek 10. září 2010
Příklady táhnout a vlaštovky taky...budu ovce!
Je to až neskutečné, jak velký vliv na tvůrčí činnost jedince má aktivní tvůrčí činnost jedinců v jedincově okolí. Něco nesrozumitelného? :-D
Poslední dobou se kolem mě pohybuje až moc lidí, kteří jsou na něco šikovní a nebo jsou šikovní absolutně na všechno, co si usmyslí. A paradoxně mě tito lidé dost štvou! Nenechají mě totiž v klidu tou svou dotěrnou a nakažlivou aktivitou. Mám pak pocit méněcennosti a pouštím se do vlastních projektů a věcí, které jsou časově náročnější a točí mě, když nevyjdou hned a 100% dobře. I když je tedy fakt, že mě teď ti moji okolníci šikovní dost baví.
Ne, že bych začal po Norově vzoru zpívat - to bych si nedovolil, stačí, že skřehotám ve sprše a když se zadaří u nějakého ohně s kytarou. Ani se nesnažím fušovat Šárce do fotek (tolik:-D). Ale začal jsem být opět lehce aktivnější v těch činnostech, kterým jsem se tak trošku přestal věnovat... zase píšu. Ne, že by se to ze mě chrlilo jak na běžícím pásu, to ne. Ale oprášil jsme v hlavě svůj narozeninový projekt vydání sbírky svých prací a teď jsem ve fázi, kdy vymýšlím dvě varianty ilustrací.
Myslel jsem si, že nejtěžší bude napsat a posléze vybrat něco, s čím bych se nestyděl jít na světlo boží. Ale opak se ukázal pravdou - prezentovat sám sebe nemám nejmenší problém. Trošku oříšek bude to všechno okolo - jsou totiž dvě možné varianty ilustrací: buď si je vyrobím sám a budou to samé neurčité klikyháky uhlem, a nebo to budou krásné fotografie jedné velice šikovné studentky fotografie...čímž bych tedy chtěl odstartovat hlasování na toto téma - neboj se vyjádřit v komentáři ke způsobu ilustrace, který se více líbí právě tobě, a napiš mi o tom.
Uhel nebo fotka?! Hmmm..?
Poslední dobou se kolem mě pohybuje až moc lidí, kteří jsou na něco šikovní a nebo jsou šikovní absolutně na všechno, co si usmyslí. A paradoxně mě tito lidé dost štvou! Nenechají mě totiž v klidu tou svou dotěrnou a nakažlivou aktivitou. Mám pak pocit méněcennosti a pouštím se do vlastních projektů a věcí, které jsou časově náročnější a točí mě, když nevyjdou hned a 100% dobře. I když je tedy fakt, že mě teď ti moji okolníci šikovní dost baví.
Ne, že bych začal po Norově vzoru zpívat - to bych si nedovolil, stačí, že skřehotám ve sprše a když se zadaří u nějakého ohně s kytarou. Ani se nesnažím fušovat Šárce do fotek (tolik:-D). Ale začal jsem být opět lehce aktivnější v těch činnostech, kterým jsem se tak trošku přestal věnovat... zase píšu. Ne, že by se to ze mě chrlilo jak na běžícím pásu, to ne. Ale oprášil jsme v hlavě svůj narozeninový projekt vydání sbírky svých prací a teď jsem ve fázi, kdy vymýšlím dvě varianty ilustrací.
Myslel jsem si, že nejtěžší bude napsat a posléze vybrat něco, s čím bych se nestyděl jít na světlo boží. Ale opak se ukázal pravdou - prezentovat sám sebe nemám nejmenší problém. Trošku oříšek bude to všechno okolo - jsou totiž dvě možné varianty ilustrací: buď si je vyrobím sám a budou to samé neurčité klikyháky uhlem, a nebo to budou krásné fotografie jedné velice šikovné studentky fotografie...čímž bych tedy chtěl odstartovat hlasování na toto téma - neboj se vyjádřit v komentáři ke způsobu ilustrace, který se více líbí právě tobě, a napiš mi o tom.
Uhel nebo fotka?! Hmmm..?
čtvrtek 2. září 2010
...no, co dodat
Štve mě to, ani nevíš jak. Už se tomu ani nedivím, jen tak si nad tím občas smutně povzdechnu. Jsem neschopný a potřeboval bych proplesknout, abych zase naběhl na normální životní rytmus a psal alespoň sem o všem, co mě zvedlo ze židle. Bylo toho po dobu mé absence vskutku mnoho...ale nejsou prostě podmínky pro psaní!
Ne vážně to není výmluva - v práci se nemohu pořádně soustředit, protože mi věčně někdo přetrhává tok myšlenek a pak jsou z toho slátaniny. V bytě nám odpojili internet (no vždyť víte, jak to je). A také se toho děje tolik, že si to nejprve musím nechávat trošku uležet v hlavě a zformulovat tak, aby to bylo alespoň trošku pochopitelné i po přečtení a bez vysvětlivek;-).
Každopádně - jsem naštvaný z chování nezodpovědných rodičů a matky, jež svoji dcerku napumpovala fridexem jako pomstu bývalému manželovi. Přestává mě to bavit v práci - trošku se mi hroutí pracovní kolektiv. Absolutně nic ve mně nevyvolává pořad Čápi s mákem. Pobavila mě akce "jdeme fotit východ slunce na Vyšehrad" a nebo "nádraží Vršovice na cestě za Šárkou na tábor". Zahřála mě u srdce skutečnost, že ačkoliv jsem napřesdržku, lidé se ode mě neodvrací. A energii do žil mi vlévá ten naprosto chemický cit - tak se na případné setkání se mnou připravte;-)
Ne vážně to není výmluva - v práci se nemohu pořádně soustředit, protože mi věčně někdo přetrhává tok myšlenek a pak jsou z toho slátaniny. V bytě nám odpojili internet (no vždyť víte, jak to je). A také se toho děje tolik, že si to nejprve musím nechávat trošku uležet v hlavě a zformulovat tak, aby to bylo alespoň trošku pochopitelné i po přečtení a bez vysvětlivek;-).
Každopádně - jsem naštvaný z chování nezodpovědných rodičů a matky, jež svoji dcerku napumpovala fridexem jako pomstu bývalému manželovi. Přestává mě to bavit v práci - trošku se mi hroutí pracovní kolektiv. Absolutně nic ve mně nevyvolává pořad Čápi s mákem. Pobavila mě akce "jdeme fotit východ slunce na Vyšehrad" a nebo "nádraží Vršovice na cestě za Šárkou na tábor". Zahřála mě u srdce skutečnost, že ačkoliv jsem napřesdržku, lidé se ode mě neodvrací. A energii do žil mi vlévá ten naprosto chemický cit - tak se na případné setkání se mnou připravte;-)
pátek 2. července 2010
Pomíjivost by se měla trestat...
Také se vám už někdy stalo, že jste si užívali všeho možného, byli jste spokojeni a uspokojeni, ale vnitřně jste tušili, že tam přeci jen něco k té úplné dokonalosti chybí? V první okamžik nic neschází, vše je tak, jak jste si to kdysi dávno vysnili. A pak máte chvilku čas jen pro sebe a na sebe, tak se zastavíte a necháte chvilku běžet vnitřní svět svým vlastním tempem. A zjistíte, že sice nic není dokonalé, ale že prostě určité věci potřebujete - bez těch to prostě dál nejde; přes to vlak nejede...
A právě od okamžiku zjištění tohoto faktu by měla cesta upřímnosti vést přímo k jádru pudla. Je nutné jen si přiznat, že je daný stav sice uspokojující, ale ne uspokojivý. Dosti rozdílné pojmy. Takže hurá za pravdou a mysleme si, že pak vše bude perfektní a bezchybičky. Další faktor pomíjivosti.
V každém případě takové odhalení nutně musí někomu či něčemu ublížit. Neexistuje správné načasování, ale pro co nejmenší škody je nutné jednat co nejdříve. A tak jednám... Šári, bude to boj - připrav se...
A právě od okamžiku zjištění tohoto faktu by měla cesta upřímnosti vést přímo k jádru pudla. Je nutné jen si přiznat, že je daný stav sice uspokojující, ale ne uspokojivý. Dosti rozdílné pojmy. Takže hurá za pravdou a mysleme si, že pak vše bude perfektní a bezchybičky. Další faktor pomíjivosti.
V každém případě takové odhalení nutně musí někomu či něčemu ublížit. Neexistuje správné načasování, ale pro co nejmenší škody je nutné jednat co nejdříve. A tak jednám... Šári, bude to boj - připrav se...
úterý 1. června 2010
Tep se mi zrychlil a zorničky zúžily...bylo to zlé
Co vás vede k tomu, že o nějakém spisovateli prohlásíte, že je to váš oblíbený autor? Proč se vracíte právě k jeho knihám? Kvůli ilustracím? Kvůli stylu psaní, humoru, napětí, slovním spojením, rozsahu děl...? A ještě jedna otázka - vracíte se k dílům jednoho autora kvůli a nebo díky tomu, jak a o čem píše? Hmm?
Mám rád Terryho Pratchetta (což pro čtenáře tohoto blogu není zase až tak velká novinka, ale co kdyby se tu objevil někdo nový, zabloudivší?) a vracím se k jeho knížkám právě díky jeho stylu psaní. Humor je přesně to, co hledám u knížky, u které se mám odreagovat - ale pozor, nemyslete si, že by T. Prathcett psal nějaké komédie. U tohoto autora se člověk nejen pobaví, zařehtá na celé kolo, ale věty nutí také k zahloubání a k zamyšlení se. V každé knížce se najde nějaká parafráze na dnešní realitu a problémy všedního dne každého z nás. S tím vědomím už sahám po jakémkoliv výtisku z řady Úžasné Zeměplochy. Ale včera mě čtení Buch! dostalo...
...buď mi tikají nějaké pomyslné biologické hodiny, nebo se děje něco jiného. Nerušeně si čtu, písmenka ubíhají jak splašená a děj je v nejlepším tempu. Dokonce se i sem tam pousměji a uchechtnu nahlas, takže Šárka má z mého čtení skutečně neopakovatelný zážitek. Až jsme došel k místu, kde ve mně dost hrklo (pro zvědavé nenechavce a pro věrné fanoušky to bylo od strany 285 až na stranu 294) - to se mi u Pratchetta stalo poprvé a že už jsem toho do něj přečetl až až. Tak mě to rozhodilo, že jsem se musel posadit na posteli (četl jsme vleže před spaním) a chviličku jsem se ujišťoval, že jsem tam, kde jsem, a že je všechno v naprostém pořádku. Dlouho jsem potom nemohl zamhouřit oka a hlavou mi i ve spánku běžely obrazy té hrůzy, o které jsem předtím četl - násilí páchané na dětech mě prostě nenechá chladným...
...škoda, že ti mužíčkové kopající za zelený tým, neuspěli. Mohli jsme být zase o jeden krůček blíže...
Každopádně celý tento otřesný zážitek a dopad na mou osobu má jasný výsledek - musím někde sehnat knížku Kdepak je má kravička!
Mám rád Terryho Pratchetta (což pro čtenáře tohoto blogu není zase až tak velká novinka, ale co kdyby se tu objevil někdo nový, zabloudivší?) a vracím se k jeho knížkám právě díky jeho stylu psaní. Humor je přesně to, co hledám u knížky, u které se mám odreagovat - ale pozor, nemyslete si, že by T. Prathcett psal nějaké komédie. U tohoto autora se člověk nejen pobaví, zařehtá na celé kolo, ale věty nutí také k zahloubání a k zamyšlení se. V každé knížce se najde nějaká parafráze na dnešní realitu a problémy všedního dne každého z nás. S tím vědomím už sahám po jakémkoliv výtisku z řady Úžasné Zeměplochy. Ale včera mě čtení Buch! dostalo...
...buď mi tikají nějaké pomyslné biologické hodiny, nebo se děje něco jiného. Nerušeně si čtu, písmenka ubíhají jak splašená a děj je v nejlepším tempu. Dokonce se i sem tam pousměji a uchechtnu nahlas, takže Šárka má z mého čtení skutečně neopakovatelný zážitek. Až jsme došel k místu, kde ve mně dost hrklo (pro zvědavé nenechavce a pro věrné fanoušky to bylo od strany 285 až na stranu 294) - to se mi u Pratchetta stalo poprvé a že už jsem toho do něj přečetl až až. Tak mě to rozhodilo, že jsem se musel posadit na posteli (četl jsme vleže před spaním) a chviličku jsem se ujišťoval, že jsem tam, kde jsem, a že je všechno v naprostém pořádku. Dlouho jsem potom nemohl zamhouřit oka a hlavou mi i ve spánku běžely obrazy té hrůzy, o které jsem předtím četl - násilí páchané na dětech mě prostě nenechá chladným...
...škoda, že ti mužíčkové kopající za zelený tým, neuspěli. Mohli jsme být zase o jeden krůček blíže...
Každopádně celý tento otřesný zážitek a dopad na mou osobu má jasný výsledek - musím někde sehnat knížku Kdepak je má kravička!
úterý 18. května 2010
Inu ano - to bych míval rád...
Čím více se blíží léto, tím více mi šplouchá na maják a nijak to nezjemnila skutečnost, že je mi 24 a měl bych se podle toho chovat. Neřeším moc obligátní předletní problémy typu plavky, postava do plavek, suché nohy či žabky na pláž. Ale je několik věcí, které do léta prostě chci...
...nutností pro letní veselí je fotoaparát - to jistě chápete. Dále nutně potřebuji boty...respektive několik párů vzdušných lehkých letních bot. Tak akorát pro mě - značka: černá je tabu! Dále jsem zjistil nedostatek ve svém šatníku - absolutně postrádám bílé letní kalhoty, takže další položka na seznamu. Také jsem viděl moc hezkou košili...chybí mi ještě několik málo kusů knih do zkompletování Úžasné Zeměplochy, uši už mě také tolik nebolí - tudíž je koupě nějakého feštovního MPx na spadnutí; hodinky od STORMu na ruce vypadaly moc pěkně...
...a teď seznam věcí, které bych si skutečně měl koupit: tramvajenka, kalhoty na doma - s tou dírou jak Texas se fakt nikam chodit nedá, boty k obleku, normální papuče a kšiltovku, protože jsem tu nej nechal u Danči v Brně.
Ach jo - proč koňurky nerostou na stromě a já nejsem pan Včelka, co by ho prachy vůbec nemusely zajímat?!
...nutností pro letní veselí je fotoaparát - to jistě chápete. Dále nutně potřebuji boty...respektive několik párů vzdušných lehkých letních bot. Tak akorát pro mě - značka: černá je tabu! Dále jsem zjistil nedostatek ve svém šatníku - absolutně postrádám bílé letní kalhoty, takže další položka na seznamu. Také jsem viděl moc hezkou košili...chybí mi ještě několik málo kusů knih do zkompletování Úžasné Zeměplochy, uši už mě také tolik nebolí - tudíž je koupě nějakého feštovního MPx na spadnutí; hodinky od STORMu na ruce vypadaly moc pěkně...
...a teď seznam věcí, které bych si skutečně měl koupit: tramvajenka, kalhoty na doma - s tou dírou jak Texas se fakt nikam chodit nedá, boty k obleku, normální papuče a kšiltovku, protože jsem tu nej nechal u Danči v Brně.
Ach jo - proč koňurky nerostou na stromě a já nejsem pan Včelka, co by ho prachy vůbec nemusely zajímat?!
pondělí 17. května 2010
Ignorant nad ignoranty
Už to, že jsem si dovolil jet na školu v přírodě se šesti učitelkami jako jediný chlap, značně vypovídá o mé soudnosti. Devadesát dětí na šest pedagogických pracovníků a jednu zdravotnici – tento poměr zase dosti vypovídá o soudnosti vedení instituce, jež danou akci pořádala.
Překvapivě vše začalo dobře, v poklidu a bez stresů. Děcka zlobila tak nějak normálně dětsky (pardon, zapomněl jsem, že čtvrťáci a páťáci už vlastně žádnými dětmi nejsou…moje chyba) a kantoři blbnuli jak na neformálním letním táboře – ideální rozpoložení a rozložení nálad i sil.
To, že nějaký zádrhel přijde, jsme věděli všichni…jen asi nikdo z nás nečekal, že přijde tak brzy. Hned druhý den jsme měli fotbalový turnaj. Nevím, koho pokaždé napadne ten skvělý nápad, že to budu pískat zrovna já. Dostal jsem píšťalku do ruky a poplácání po zádech. No budiž, přeci necouvnu - jsem úplně normální chlap a fotbal mám tak nějak v krvi, že!?
No ještě že dostali pánové z páté třídy rozum a napadlo je, že si to vzájemně odpískají sami – juch!
A aby toho nebylo málo…široko daleko žádný internet, žádná televize a skoro žádný signál na telefon. Tedy popravdě řečeno se tam jedna televizní obrazovka našla a skvěle posloužila při sledování zápasů hokejového mistrovství. „Jedna : jedna!!!!!!!“ „Jj – to je fajn, Jen tak dál, pánové. A neřvěte tolik…“
Jsem prostě na přesdržku!
Překvapivě vše začalo dobře, v poklidu a bez stresů. Děcka zlobila tak nějak normálně dětsky (pardon, zapomněl jsem, že čtvrťáci a páťáci už vlastně žádnými dětmi nejsou…moje chyba) a kantoři blbnuli jak na neformálním letním táboře – ideální rozpoložení a rozložení nálad i sil.
To, že nějaký zádrhel přijde, jsme věděli všichni…jen asi nikdo z nás nečekal, že přijde tak brzy. Hned druhý den jsme měli fotbalový turnaj. Nevím, koho pokaždé napadne ten skvělý nápad, že to budu pískat zrovna já. Dostal jsem píšťalku do ruky a poplácání po zádech. No budiž, přeci necouvnu - jsem úplně normální chlap a fotbal mám tak nějak v krvi, že!?
No ještě že dostali pánové z páté třídy rozum a napadlo je, že si to vzájemně odpískají sami – juch!
A aby toho nebylo málo…široko daleko žádný internet, žádná televize a skoro žádný signál na telefon. Tedy popravdě řečeno se tam jedna televizní obrazovka našla a skvěle posloužila při sledování zápasů hokejového mistrovství. „Jedna : jedna!!!!!!!“ „Jj – to je fajn, Jen tak dál, pánové. A neřvěte tolik…“
Jsem prostě na přesdržku!
čtvrtek 29. dubna 2010
Ty srabe!
Bohužel jsem se nedostal k blogu dříve, ale přeci jen to bylo k něčemu dobré, protože jinak bych musel použít jen samá sprostá slova.
Skutečně mi přijde jako alibismus největšího kalibru tvrzení našich úžas-super-dechberoucích politiků, že by zveřejnění výsledků studentských voleb ovlivnilo průběh a výsledek voleb "ostrých". Jsou to prostě jen komedianti a srabi, kteří slovíčkaří a třese se pod nimi židle, protože si chlapci uvědomují, že mnozí studenti volí ty samé politické strany či uskupení, případně jednotlivce, jako volí jejich rodiče - tudíž by výsledek voleb studentských značně předpověděl výsledek voleb na ostro. Nemyslím si, že by na tom bylo něco špatného. Už vůbec ne, když se zvesela zveřejňují předvolební průzkumy z Horní Dolní či kdejakých kotěhůlek.
Doufám, že si mnozí páni politici a mnohé dámy političky uvědomují, že se pod nimi viklá židle a ta větvička, co na ní sedí, je také již značně nařízlá. Proč tedy oddalovat nevyhnutelné - rychlá smrt je pro většinu z nich lepší než pomalý a trapný odchod.
Studenti, nebojte se prát o svá práva. Jste budoucí elita národa, která by měla vědět, jak to tady chodí. Je dobré rozhodnout se již teď, když jste mladí, plní elánu a sil, zda zůstanete tady a budete se prát s větrnými mlýny a nebo si sbalíte notebook, občanku a něco málo v hotovosti a vyrazíte prodávat své know-how do světa.
I přes nevoli politických špiček a politických nicek totiž víme, že osud je nezvratný - na každého jednou dojde, jen se čeká, kdy;-)
Skutečně mi přijde jako alibismus největšího kalibru tvrzení našich úžas-super-dechberoucích politiků, že by zveřejnění výsledků studentských voleb ovlivnilo průběh a výsledek voleb "ostrých". Jsou to prostě jen komedianti a srabi, kteří slovíčkaří a třese se pod nimi židle, protože si chlapci uvědomují, že mnozí studenti volí ty samé politické strany či uskupení, případně jednotlivce, jako volí jejich rodiče - tudíž by výsledek voleb studentských značně předpověděl výsledek voleb na ostro. Nemyslím si, že by na tom bylo něco špatného. Už vůbec ne, když se zvesela zveřejňují předvolební průzkumy z Horní Dolní či kdejakých kotěhůlek.
Doufám, že si mnozí páni politici a mnohé dámy političky uvědomují, že se pod nimi viklá židle a ta větvička, co na ní sedí, je také již značně nařízlá. Proč tedy oddalovat nevyhnutelné - rychlá smrt je pro většinu z nich lepší než pomalý a trapný odchod.
Studenti, nebojte se prát o svá práva. Jste budoucí elita národa, která by měla vědět, jak to tady chodí. Je dobré rozhodnout se již teď, když jste mladí, plní elánu a sil, zda zůstanete tady a budete se prát s větrnými mlýny a nebo si sbalíte notebook, občanku a něco málo v hotovosti a vyrazíte prodávat své know-how do světa.
I přes nevoli politických špiček a politických nicek totiž víme, že osud je nezvratný - na každého jednou dojde, jen se čeká, kdy;-)
úterý 20. dubna 2010
Soptíci...
Sopka na Islandu...všichni o tom mluví - buď proto, že nemají co dělat; nebo bohužel musejí řešit nějakou náhradní variantu dopravy kamsi do vzdušných dálav; nebo proto, že je všude najednou hrozně přelidněno; a nebo prostě proto, že musí do práce ve svém volnu.
Já sice patřím do té poslední sorty lidí, ale nevadí mi to - tak trošku mě to i těší. Je mi líto těch lidí, kteří se stresují danou situací proto, že mají v ruce letenku a mohou si jí strčit leda tak za ucho... Upřímně řečeno, kdyby něco takového postihlo mě během pobytu v cizině, tak už se ze svých prostředků nikam nedostanu, protože bych už všechny peníze utratil za požitky, jež mi daná destinace nabízí - řídím se heslem nikdy neříkej nikdy a zkus všechno (tedy až na ochutnávky v Amsterdamu). Takže ještě že se se nám příroda bouří - jinak bychom možná ani nepřišli na to, jací jsou naši nejbližší ve skutečnosti, jestli se na ně můžeme spolehnout, když je nám jaksi lehce ouvej.
Jsem rád, že pracuji právě s těmi lidmi, se kterými pracuji - jednak mě baví a jednak se na ně lze spolehnout...a taky nesoptí, jako sopka, jako lidi na telefonu, jako lidi v mailu, jako lidi v okénku, jako lidi absolutně všude. I když asi chápu, že zoufalá doba si žádá zoufalé činy - takže mě ten dotaz na autobusový spoj do Tokia rozesmál jen lehce;-)
Já sice patřím do té poslední sorty lidí, ale nevadí mi to - tak trošku mě to i těší. Je mi líto těch lidí, kteří se stresují danou situací proto, že mají v ruce letenku a mohou si jí strčit leda tak za ucho... Upřímně řečeno, kdyby něco takového postihlo mě během pobytu v cizině, tak už se ze svých prostředků nikam nedostanu, protože bych už všechny peníze utratil za požitky, jež mi daná destinace nabízí - řídím se heslem nikdy neříkej nikdy a zkus všechno (tedy až na ochutnávky v Amsterdamu). Takže ještě že se se nám příroda bouří - jinak bychom možná ani nepřišli na to, jací jsou naši nejbližší ve skutečnosti, jestli se na ně můžeme spolehnout, když je nám jaksi lehce ouvej.
Jsem rád, že pracuji právě s těmi lidmi, se kterými pracuji - jednak mě baví a jednak se na ně lze spolehnout...a taky nesoptí, jako sopka, jako lidi na telefonu, jako lidi v mailu, jako lidi v okénku, jako lidi absolutně všude. I když asi chápu, že zoufalá doba si žádá zoufalé činy - takže mě ten dotaz na autobusový spoj do Tokia rozesmál jen lehce;-)
neděle 11. dubna 2010
Pražské útržky všední duhy
Jarní slunce vyslalo k Zemi ten nejsilnější arzenál a pálilo jako o život. Nebe bylo bez mráčku a ptáci řvali z plných zobáků na kolemjdoucí psi, ať si hledí svého. Na stromě zoufale mňoukala kočka, co nevěděla, jak se dostat dolů, a naivně si myslela, že mladíček drsně skejtového stylu odhodí své prkno v dáli a bude se šplhat do koruny (za pár týdnů tam jistě nějaká bude), aby neroztomilé a otrhané zvíře zachránil. Ten se však zastaví a přes rameno se ohlédne za mužem v nejlepších letech s ještě lépe vypadající postavou. Hvězdný look měl ovšem jednu lesklou chybičku - levou ruku ověnčenou snubním prstýnkem...a pravou zaneprázdněnou držením kytice něžných růží.
"Ty, říkám ti, neser mě, už! Neser mě, nebo se neudržím..." Muž, 25 až 30 let, popobíhá přes rušnou dopravní tepnu, která je ovšem v sobotním podvečeru zcela prázdná, následován plačící dívkou. Dlouhé černé vlasy se vzpínají težkým slzám a hrdlo brání plicím přijmout jakýkoliv životodárný plyn. Jedinou možností komunikace se zády milovaného je zoufalý pohled a...a pláč dítěte třesoucího se v jejím náručí. Však ani to neobměkčí hrdost mladého otce a dál jde ulicí vstříc noci. Přijíždí tramvaj a to poslední co zaslechnou mé uši je:"Tak si běž, ty srabe!"
Plná odbavovací hala - lidé se snaží najít něco poživatelného v pytlíčcích z fast foodu a místní ostraha se líně šťourá v uchu. "You are have got an ticket, i am right?" Asi jsem přišel o jedno ucho. "We haven´t got nothing to afternoon." Urvalo mi i druhé ucho. "No tak jdi do prdele, ty čuráku, když nerozumíš anglicky!" To už jsem jen odezíral milému pokladnímu ze rtů. Pousmál jsem se, otočil se na podpatku a s chutí se zakousl do bagetové večeře z nejbližšího fast foodu.
...jde o ztrátu iluzí, o přílišnou naivitu a nebo o absenci alespoň kapky slušného vychování...každopádně svět je krásné místo pro život - Prahu nevyjímaje.
"Ty, říkám ti, neser mě, už! Neser mě, nebo se neudržím..." Muž, 25 až 30 let, popobíhá přes rušnou dopravní tepnu, která je ovšem v sobotním podvečeru zcela prázdná, následován plačící dívkou. Dlouhé černé vlasy se vzpínají težkým slzám a hrdlo brání plicím přijmout jakýkoliv životodárný plyn. Jedinou možností komunikace se zády milovaného je zoufalý pohled a...a pláč dítěte třesoucího se v jejím náručí. Však ani to neobměkčí hrdost mladého otce a dál jde ulicí vstříc noci. Přijíždí tramvaj a to poslední co zaslechnou mé uši je:"Tak si běž, ty srabe!"
Plná odbavovací hala - lidé se snaží najít něco poživatelného v pytlíčcích z fast foodu a místní ostraha se líně šťourá v uchu. "You are have got an ticket, i am right?" Asi jsem přišel o jedno ucho. "We haven´t got nothing to afternoon." Urvalo mi i druhé ucho. "No tak jdi do prdele, ty čuráku, když nerozumíš anglicky!" To už jsem jen odezíral milému pokladnímu ze rtů. Pousmál jsem se, otočil se na podpatku a s chutí se zakousl do bagetové večeře z nejbližšího fast foodu.
...jde o ztrátu iluzí, o přílišnou naivitu a nebo o absenci alespoň kapky slušného vychování...každopádně svět je krásné místo pro život - Prahu nevyjímaje.
pondělí 5. dubna 2010
Bez paraplete přeci nemůžeš být vedoucí výpravy!
Neměl jsem ani paraple ani proutek s mašličkou navrchu, ale hřál mě úžasný pocit vědomí, že jsem tady vedoucí. Určil jsem trasu pěšího výletu po centru Prahy, v konečném důsledku jsem vybral spojení, které trvalo mnohem déle, než kdybysme počkaly tři minutky na metro jedoucí opačným směrem. A také jsem zazdil hrochy v Zoo.
Na druhou stranu jsem vyfasoval plánek, takže bylo předem jasně dané, kdo tady bude rozhodovat - že, Aničko?!
Ono vůbec celý den byl plný takových vtipných záležitostí..."Tady mají ale divný zvířata," byl povzdech jednoho chlapečka, když šel kolem nás sedících na lavičce a požírající bagetky z alobalu - jak to ten chlapeček asi myslel? Ještě před tím se hned vedle naší lavičky (vedle jiné lavičky, než je o ní zmínka výše) vykadil pes - asi nám chtěl také něco naznačit. Pak nás také neustále někdo sledoval, ale myslím si, že kdybysme neseděli na každé druhé lavičce, kterou jsme potkali, tak nás nedožene nikdo, protože jsme chtěli vidět skutečně všechno! každopádně systém odpočinkových míst je v pražské Zoo vyveden do důsledků - dřepnout si můžete téměř kdekoliv. Dokonce máte občas i výhled do nějakého toho výběhu, voliéry či kotce.
kdyby Richard neslavil svátek, tak si i ty gorily prohlédneme v klidu a možná si i změříme, kolik měří rozpětí našich mocných a dlouhých paží - tak snad příště;-).
A nakonec jsem zjistil, že mi vlastně stačilo hned na začátku zatočit k tučňákům a víc neřešit - ty mě bavili nejvíc a byli nejvíc vtipní...když čekali, až je vpustí dovnitř na dlabanec, stáli ve frontě jak číšníci na nějakém konkurzu do nejprestižnější restaurace ve městě.
A ještě taková malá poznámka...kdyby každá prodaná vstupenka stála 100 Kč, vydělala by zvířecí zahrada jen za sobotu 1 305 600 Kč. Když si uvědomíme, že rekonstrukce pavilonu tučňáků stála 8 milionů, tak si na to ta zviřátka zase tak dlouho nevydělávala, že?;-)
Jsem rád, že máme rádi zvířata. Brzy se tam chystám zas;-)
Na druhou stranu jsem vyfasoval plánek, takže bylo předem jasně dané, kdo tady bude rozhodovat - že, Aničko?!
Ono vůbec celý den byl plný takových vtipných záležitostí..."Tady mají ale divný zvířata," byl povzdech jednoho chlapečka, když šel kolem nás sedících na lavičce a požírající bagetky z alobalu - jak to ten chlapeček asi myslel? Ještě před tím se hned vedle naší lavičky (vedle jiné lavičky, než je o ní zmínka výše) vykadil pes - asi nám chtěl také něco naznačit. Pak nás také neustále někdo sledoval, ale myslím si, že kdybysme neseděli na každé druhé lavičce, kterou jsme potkali, tak nás nedožene nikdo, protože jsme chtěli vidět skutečně všechno! každopádně systém odpočinkových míst je v pražské Zoo vyveden do důsledků - dřepnout si můžete téměř kdekoliv. Dokonce máte občas i výhled do nějakého toho výběhu, voliéry či kotce.
kdyby Richard neslavil svátek, tak si i ty gorily prohlédneme v klidu a možná si i změříme, kolik měří rozpětí našich mocných a dlouhých paží - tak snad příště;-).
A nakonec jsem zjistil, že mi vlastně stačilo hned na začátku zatočit k tučňákům a víc neřešit - ty mě bavili nejvíc a byli nejvíc vtipní...když čekali, až je vpustí dovnitř na dlabanec, stáli ve frontě jak číšníci na nějakém konkurzu do nejprestižnější restaurace ve městě.
A ještě taková malá poznámka...kdyby každá prodaná vstupenka stála 100 Kč, vydělala by zvířecí zahrada jen za sobotu 1 305 600 Kč. Když si uvědomíme, že rekonstrukce pavilonu tučňáků stála 8 milionů, tak si na to ta zviřátka zase tak dlouho nevydělávala, že?;-)
Jsem rád, že máme rádi zvířata. Brzy se tam chystám zas;-)
čtvrtek 25. března 2010
Zeleně do jarní zeleně...
Myslím většinou růžově - to jako že pozitivně. Někdy myslím zeleně - to jako ekologicky. Teď, když se nám příroda probouzí z té bílé tmy, převládá přeci jen to myšlení zelené...a stejně tak přemýšlí asi vícero z nás, protože se mi do rukou dostal velice zajímavý článek o šetrném, vysoce ekologickém životě ve velkém městě. Ano, něco podobného se na nás valí z každého life-style časopisu, ale tady mě přeci jen něco zaujalo...Krom klasiky v podobě úsporných žárovek a tříděném odpadu jsem se dočetl až k problematice spotřeby toaletního papíru. Takže, teď jsem velice moudrý a chci se s vámi o moudrost svou a také o moudrost autora článku podělit. Jen si nejprve odpovězte na otázku, kolik útržků použijete při každé návštěvě toalety (pánové se také zamyslí, neboť jak jsem nedávno zjistil, používají toaletní papír nejen, když se jedná o velký případ)...
Tak kolik? Tolik?! To je moc!
Měli bychom použít čtyři, maximálně pět kousků toaletního papíru! Ty 4 kousky chápu, ale jak to mám udělat s těmi pěti...když je toaleťák dvouvrstvý...?! Hmm..;-)
Tak kolik? Tolik?! To je moc!
Měli bychom použít čtyři, maximálně pět kousků toaletního papíru! Ty 4 kousky chápu, ale jak to mám udělat s těmi pěti...když je toaleťák dvouvrstvý...?! Hmm..;-)
středa 24. března 2010
Tak už tedy asi vím, co chci...
Jak by měl podle tebe vypadat ideální partner?
Tuhle otázku jsem slyšel nesčetněkrát a asi pokaždé jsem na ni odpovídal neupřímně. Nejprve mi to bylo jedno, ale odpověděl jsem, že musí mít tohle, tohle a tamhleto. Pak jsem věděl přesně, jak musí vypadat, ale odpovídal jsem, že musí být upřímný, věrný a musí se mnou komunikovat. Pak jsem tvrdil, že stačí, když bude tolerantní a bude mě mít rád. Ale pravda byla někde úplně jinde. Když mi totiž někdo položí výše zmíněnou otázku, musím si sáhnout do svědomí a přiznat, že od jisté doby jsem si představil nejprve nahé tělo, pak rysy obličeje a až pak nějaké vlastnosti či city. Samozřejmě, je zde předpoklad, že když by ke mě ten člověk nic necítil, že bysme spolu ani na chvilku nebyli - proto tyhle záležitosti jdou trošku stranou. Co je tedy pro mě velice ve vztahu podstatné? Co má být součástí popisu ideálního partnera? Sexuální náboj, sexuální apetit, sexuální invence - stačí, když ten člověk bude na stejné vlně a nebude mě nutit nikam, kam se mi nechce zabrousit. Jsem možná zvrhlík, ale zatím se na to dívám právě takto.
Předpokládám, že s věkem a s léty strávenými s jedním partnerem se můj názor a pohled na věc trošku posune, ale to zjistíme až za těch pár let. Takže se, Jirko, moc omlouvám, ale tohle je pro mě ve vztahu opravdu podstatné a důležité - bez ohledu na to, že je to z hlediska reprodukce (tedy samozřejmě v mém případě) naprosto marná činnost.
Tuhle otázku jsem slyšel nesčetněkrát a asi pokaždé jsem na ni odpovídal neupřímně. Nejprve mi to bylo jedno, ale odpověděl jsem, že musí mít tohle, tohle a tamhleto. Pak jsem věděl přesně, jak musí vypadat, ale odpovídal jsem, že musí být upřímný, věrný a musí se mnou komunikovat. Pak jsem tvrdil, že stačí, když bude tolerantní a bude mě mít rád. Ale pravda byla někde úplně jinde. Když mi totiž někdo položí výše zmíněnou otázku, musím si sáhnout do svědomí a přiznat, že od jisté doby jsem si představil nejprve nahé tělo, pak rysy obličeje a až pak nějaké vlastnosti či city. Samozřejmě, je zde předpoklad, že když by ke mě ten člověk nic necítil, že bysme spolu ani na chvilku nebyli - proto tyhle záležitosti jdou trošku stranou. Co je tedy pro mě velice ve vztahu podstatné? Co má být součástí popisu ideálního partnera? Sexuální náboj, sexuální apetit, sexuální invence - stačí, když ten člověk bude na stejné vlně a nebude mě nutit nikam, kam se mi nechce zabrousit. Jsem možná zvrhlík, ale zatím se na to dívám právě takto.
Předpokládám, že s věkem a s léty strávenými s jedním partnerem se můj názor a pohled na věc trošku posune, ale to zjistíme až za těch pár let. Takže se, Jirko, moc omlouvám, ale tohle je pro mě ve vztahu opravdu podstatné a důležité - bez ohledu na to, že je to z hlediska reprodukce (tedy samozřejmě v mém případě) naprosto marná činnost.
pondělí 22. března 2010
Jarní přestřelky
Ať si říká kdo chce svý - jaro přijde, já to vím...!
Ani jsem nestihl zatlačit do oka poslední slzu a vyprášit posmrkaný kapesník po zimně-jarní rýmě a jaro už je tu. Je vlhké, teplé, jemně vonící a dost mě baví - a to nejen proto, že jsem první jarní dny strávil na jižní Moravě. Těšil jsem se, až ze sebe lidé konečně sundají vrstvy péřových bund, huňatých svetrů a trik s dlouhým rukávem u kalhotářem (to jako s tou prodlouženou částí na zádech, co si nastrkáte do kalhot...je vám sice teplo, na záda vám netáhne, ale vypadá to, jako byste měli vycpaný zadek:-D). Z nohou zmizí boty s kožíškem vevnitř i venku a na hlavě se konečně místo beranice bude vyjímat károvaná hučka s anténkou.
Anténka se nekonala, ale první vlaštovky v kraťasech už jsem spatřil...jen si nejsem jistý, co se říká...první vlaštovka nedělá jaro...a co nedělá léto? Hmmm? Každopádně to asi nebude chlapík harleyářského vzezření ve žlutém tričku, modrých jeansových kraťasech nad kolena a v černých kožených kanadách se šněrováním...i když - kdo ví, kdo ví!?
Ani jsem nestihl zatlačit do oka poslední slzu a vyprášit posmrkaný kapesník po zimně-jarní rýmě a jaro už je tu. Je vlhké, teplé, jemně vonící a dost mě baví - a to nejen proto, že jsem první jarní dny strávil na jižní Moravě. Těšil jsem se, až ze sebe lidé konečně sundají vrstvy péřových bund, huňatých svetrů a trik s dlouhým rukávem u kalhotářem (to jako s tou prodlouženou částí na zádech, co si nastrkáte do kalhot...je vám sice teplo, na záda vám netáhne, ale vypadá to, jako byste měli vycpaný zadek:-D). Z nohou zmizí boty s kožíškem vevnitř i venku a na hlavě se konečně místo beranice bude vyjímat károvaná hučka s anténkou.
Anténka se nekonala, ale první vlaštovky v kraťasech už jsem spatřil...jen si nejsem jistý, co se říká...první vlaštovka nedělá jaro...a co nedělá léto? Hmmm? Každopádně to asi nebude chlapík harleyářského vzezření ve žlutém tričku, modrých jeansových kraťasech nad kolena a v černých kožených kanadách se šněrováním...i když - kdo ví, kdo ví!?
Řasy se neklidně zavrtěly v jemném zamžikání a dokonalý večer najednou ztratí absolutně vše ze své dokonalosti
Nevím, vskutku nevím, čím to může být...ale pravdou je, že se mi podobné zamžikání stává poslední dobou až moc často. Naposledy jsem si toho všiml před pár dny...Ten večer byl absolutně skvělý - přesně dle mých měřítek. Nepředvídané situace, troška neplánovanosti, hrst ztřeštěnosti a moralizování, co se za nehet vleze. Ale stačila chvilička, co chvilička - chvilenka...aby mi hlavou projelo, jaký by byl ten večer se Svamarem, nebo s Johankou, se Štěpánkem...prostě ideální načasování, ale špatné obsazení...
...občas mi prostě jen přijde, že mám až moc velké jeviště jen a jen pro sebe, takže si troufám diktovat osudu, s kým jej budu sdílet...a on mi to oplácí stejnou mincí...
...občas mi prostě jen přijde, že mám až moc velké jeviště jen a jen pro sebe, takže si troufám diktovat osudu, s kým jej budu sdílet...a on mi to oplácí stejnou mincí...
sobota 27. února 2010
Ti mladí a neklidní v nás
Je to až k neuvěření, ale ačkoliv se necítím být starý, chci starým být. No vážně! Chci si v klidu sednout do houpacího křesla ve svém knihovním koutku, rožnout lampičku a začíst se do oblíbené knihy. Na nohou mě budou hřát papuče z ovčí vlny, na klín mi bude pomalu skapávat slina ze svěšeného koutku úst a v žaludku mě bude hřát kaše z vepřového řízku a hrášku s mrkví. Za hlavou mi bude stát kyslíková bomba a obličej budu mít krom vrásek zvrásněný také hadičkami dýchacího přístroje. V žíle píchnutá kapačka a na odkládacím stolku zvoneček, abych si mohl při sebemenších potížích bez potíží přivolat nějakou sličnou ošetřovatelku, které se budu koukat vždy jen do očí a na ruce, kterými bude tlačit můj invalidní vozík při cestě na dialýzu.
Jo, myslím si, že stáří bude děsně fajn, ale jelikož se tohle naší (mojí) generace netýká, měly bychom tyhle naše fantazie hodit za hlavu a užívat si dneška teď a tady! Takže pomocné berličky, stohy výmluv a nechuti s narvanými batohy "ale" vezměte a hoďte z nejbližšího mostu do řeky, aby to voda i s posledními zbytky sněhu letošní zimy odnesla do oceánu zapomnění. Hlavu vzhůru, až tam, odkud na nás svítí slunko - a bude zase dobře;-)
Jo, myslím si, že stáří bude děsně fajn, ale jelikož se tohle naší (mojí) generace netýká, měly bychom tyhle naše fantazie hodit za hlavu a užívat si dneška teď a tady! Takže pomocné berličky, stohy výmluv a nechuti s narvanými batohy "ale" vezměte a hoďte z nejbližšího mostu do řeky, aby to voda i s posledními zbytky sněhu letošní zimy odnesla do oceánu zapomnění. Hlavu vzhůru, až tam, odkud na nás svítí slunko - a bude zase dobře;-)
pátek 19. února 2010
Smrad jako v opičárně a gorily online
Naše kancelář je fakt malinkatá, takže když se v ní sejdeme v plném počtu, je tam nedýchatelno. Šéfová se vyzuje z kozaček, kolega si dá na oběd česnečku a je vymalováno! Ale víte co? Nám je to jedno! Smrádek, ale teploučko. A když ještě sdílíte kancelář s tak fajn lidmi, tak se dá přežít cokoliv - i ten těžký vydýchaný vzduch.
A aby toho nebylo málo, mám kolegyni, která se ve volných chvílích naloguje na kameru ze zoo umístěnou v pavilonu opic a sleduje gorily. Jednou jsem jí koukal přes rameno (byl jsem tu na návštěvě ve svém volnu, takže to se může!) a bavil jsem se. Vydrželo mi to dvě hodiny...:-D. Člověk se u toho nasměje, rozněžní, uklidní, vyvzteká...ideální pro relaxaci.
Takže kdo ještě nešmíruje malou Moyu a její rodinku, zkuste to - na stránkách Zoo Praha to najdete raz dva;-)
A aby toho nebylo málo, mám kolegyni, která se ve volných chvílích naloguje na kameru ze zoo umístěnou v pavilonu opic a sleduje gorily. Jednou jsem jí koukal přes rameno (byl jsem tu na návštěvě ve svém volnu, takže to se může!) a bavil jsem se. Vydrželo mi to dvě hodiny...:-D. Člověk se u toho nasměje, rozněžní, uklidní, vyvzteká...ideální pro relaxaci.
Takže kdo ještě nešmíruje malou Moyu a její rodinku, zkuste to - na stránkách Zoo Praha to najdete raz dva;-)
čtvrtek 18. února 2010
Otočit se na druhý bok a spát a nebo jít vybrakovat ledničku a začít žehlit?
Fakt závidím těm lidem, co se po sexu otočí na druhý bok a v minutě spí spánkem spravedlivým a hlubokým až do božího rána. Jsem totiž přesně pravý opak - jak ve mě pulzuje všechna ta krev, tep mám zrychlený, zorničky rozšířené...tak jsem plný energie a mám chuť něco dělat. Nejprve se jdu něčeho najíst - ideální je něco sladkého (včera jsem málem rozkrojil cheesecake, který se měl ještě několik hodin chladit, aby náplň náležitě ztuhla). No a potom musím něco dělat. Koukání na televizi nestačí, musí to být něco fyzicky náročnějšího. Třeba něco uvařit nebo upéct...včera jsem chtěl žehlit, ale nebylo co, tak jsem pořád něco popondaval a přenášel po bytě, až ze mě byla má paní domácí lehce nervózní. Její přítel se mi tlemil a dělal si šoufky. Tak jsem si šel lehnout, ale v posteli jsem se jen převaloval a pak chvilku čučel do stropu. Nakonec jsem vzal do ruky pero a blok a začal jsem psát verše - napadaly mě velice hezká spojení, ale nakonec z toho nic nebude...:-D.
Takže - chci, abych se mohl kdykoliv jen tak překulit, zavřít oči a spát; abych si čistil zuby třikrát denně a pak taky abych nechtěl stihnout tisíc pět set devět set věcí najednou. Už aby byly Vánoce a já o tom všem mohl napsat Ježíškovi;-)
Takže - chci, abych se mohl kdykoliv jen tak překulit, zavřít oči a spát; abych si čistil zuby třikrát denně a pak taky abych nechtěl stihnout tisíc pět set devět set věcí najednou. Už aby byly Vánoce a já o tom všem mohl napsat Ježíškovi;-)
úterý 9. února 2010
Svetr s proužkama a špinavý trenky...
Včera jsem se na moment zasnil a když jsem zase otevřel oči (byly 2 ráno), nevím proč, ale rozsvítil jsem světlo a z tašky v rohu pokoje vyndal svetr. V podstatě obyčejný, černý s červenými tenkými proužky... Dal jsem ho na opěradlo židle na hromádku připravených věcí, abych měl ráno bez starostí s tím, co že si vezmu ten den na sebe, a šel jsem si zase lehnout. Po probuzení jsem si to nepamatoval, to až teď ke mně tato vzpomínka připlula na nitce asociace, když jsme si vyprávěli s kolegy v práci, co se komu naposledy zdálo a co že by to mohlo vlastně znamenat. Ještě že jsem nespal, že se to skutečně stalo. Vím totiž díky tomu s určitostí, co to znamená. Ten svetr totiž není můj... Nevím proč, ale sbalil jsem ho spolubydlícímu. Nenosím ho, jen ho tu tak mám...
...a zase malá asociace - musím si vyprat trenky a fusky;-)
...a zase malá asociace - musím si vyprat trenky a fusky;-)
pondělí 8. února 2010
Kufr vzpomínek a hrnek od kafe
Nevím a asi nechci vědět, ale raději se zeptám, protože pak budu zase o něco moudřejší...
Kdy je člověk skutečně odstěhovaný? Když si sbalí deku a polštář a nebo příbor a hrneček? A nebo když si sbalí a odveze úplně všechno, co kdy měl...? A když zmizí všechny hmotné věci, které člověk měl, znamená to skutečně, že se odstěhoval? Nejde tak trošku i o to, jak to cítí ten odstěhovavší se? Stěhoval jsem se v životě jen párkrát a vím, že se ještě několikrát stěhovat budu, ale zatím nemohu říci, že bych se s odstěhováním od toho místa absolutně odpoutal - to prostě nejde... A nebo jde? Prosím o vysvětlení, fakt to nechápu... a nebo možná chápu, ale potřebuji svůj názor a postoj zkonfrontovat s názorem někoho jiného. Jsme pošuk, ale prostě nevidím nic tak tragicky, jak to vidí ostatní. Kupodivu neumírám, ale jen se stěhuji z jednoho města do druhého...vzdálenost 2 a půl hodiny autobusem, ne 9 a půl týdne letadlem.
Ale zpět ke stěhování - ať už jsme se stěhoval odkudkoliv, nechal jsem tam po sobě nějakou památku (ne v záchodové míse, to je pomíjivé...). A nehodlám tuto tradici porušit ani teď! Sklenice už mají "Zmrzlata", zbytek se udá postupně - však mám ještě čas. Ještě musím namalovat něco na zeď za postelí, aby to bylo překvapení, až se bude stěhovat nábytek a tak...
A kam se budu přemísťovat teď? Ví bůh, ale rozhodně to není konec světa ani žádná tragédie - myslím, že to bude přínos pro všechny;-)
Kdy je člověk skutečně odstěhovaný? Když si sbalí deku a polštář a nebo příbor a hrneček? A nebo když si sbalí a odveze úplně všechno, co kdy měl...? A když zmizí všechny hmotné věci, které člověk měl, znamená to skutečně, že se odstěhoval? Nejde tak trošku i o to, jak to cítí ten odstěhovavší se? Stěhoval jsem se v životě jen párkrát a vím, že se ještě několikrát stěhovat budu, ale zatím nemohu říci, že bych se s odstěhováním od toho místa absolutně odpoutal - to prostě nejde... A nebo jde? Prosím o vysvětlení, fakt to nechápu... a nebo možná chápu, ale potřebuji svůj názor a postoj zkonfrontovat s názorem někoho jiného. Jsme pošuk, ale prostě nevidím nic tak tragicky, jak to vidí ostatní. Kupodivu neumírám, ale jen se stěhuji z jednoho města do druhého...vzdálenost 2 a půl hodiny autobusem, ne 9 a půl týdne letadlem.
Ale zpět ke stěhování - ať už jsme se stěhoval odkudkoliv, nechal jsem tam po sobě nějakou památku (ne v záchodové míse, to je pomíjivé...). A nehodlám tuto tradici porušit ani teď! Sklenice už mají "Zmrzlata", zbytek se udá postupně - však mám ještě čas. Ještě musím namalovat něco na zeď za postelí, aby to bylo překvapení, až se bude stěhovat nábytek a tak...
A kam se budu přemísťovat teď? Ví bůh, ale rozhodně to není konec světa ani žádná tragédie - myslím, že to bude přínos pro všechny;-)
pondělí 25. ledna 2010
Jak se všechno daří tak nějak samo...
Asi to zakřiknu, ale no a co!?
Prostě se mi teď tak nějak daří všechno dělat. Mám kde v Praze složit hlavu, už mám i rozpis směn, takže se mohu podle toho zařídit a užívat všeho, co se namane. Přátelé jsou ke mně shovívaví a tak nějak mi odpouštějí mé občasné zrušení či přesunutí nějakého toho předem domluveného srazu nebo něco podobného (Šári, moc se omlouvám, ale fakt bylo lepší přespat u Martina a jet ráno do práce od něj...). Také se mi podařilo shodou všech okolností obnovit vztahy se vzdálenější částí rodiny (a v neposlední řadě jsem shodil z beder jednu takovou věc, která se do světa neroztrubuje, ale jsou lidé, kteří by o tom měli vědět).
Takže teď mohu nabrat plné plíce čerstvého vzduchu a roztáhnout ruce, aby se ten svěží vítr měl do čeho opřít. Bezstarostné proplouvání kanály všedních dní by se mi docela šiklo - přeci jen se poslední dobou stalo moc věcí, jež mi přidělaly pár vrásek na čele, takže nějaké to zlepšení by mě moc potěšilo;-).
Vzhůru dolů z kopce všednosti a s úsměvem na rtech!
Prostě se mi teď tak nějak daří všechno dělat. Mám kde v Praze složit hlavu, už mám i rozpis směn, takže se mohu podle toho zařídit a užívat všeho, co se namane. Přátelé jsou ke mně shovívaví a tak nějak mi odpouštějí mé občasné zrušení či přesunutí nějakého toho předem domluveného srazu nebo něco podobného (Šári, moc se omlouvám, ale fakt bylo lepší přespat u Martina a jet ráno do práce od něj...). Také se mi podařilo shodou všech okolností obnovit vztahy se vzdálenější částí rodiny (a v neposlední řadě jsem shodil z beder jednu takovou věc, která se do světa neroztrubuje, ale jsou lidé, kteří by o tom měli vědět).
Takže teď mohu nabrat plné plíce čerstvého vzduchu a roztáhnout ruce, aby se ten svěží vítr měl do čeho opřít. Bezstarostné proplouvání kanály všedních dní by se mi docela šiklo - přeci jen se poslední dobou stalo moc věcí, jež mi přidělaly pár vrásek na čele, takže nějaké to zlepšení by mě moc potěšilo;-).
Vzhůru dolů z kopce všednosti a s úsměvem na rtech!
úterý 12. ledna 2010
Nabušený hovado...
...ze mě nikdy nebude. To mi je jasné už od puberty, kdy jsem měl sotva 5 kilo i s postelí. Když jsem byl ještě špunt, tak to vypadalo, že budu kus chlapa - myslím kus jako kus, ne kus jako kus...rozumíte mi, že?! Takový barokně baculatý andílek jsem byl. Jenže se to postupně s věkem nějak zvrtlo v ubohého kostrouše. No každopádně jsem si řekl, že se alespoň pokusím těch pár kilo masa, co na sobě mám, přeměnit v lehce vyrýsované svaly.
Návštěvy fitka jsem se bál jak čert kříže, protože spousta lidí kolem mě chodí tam či onam a jsou z toho absolutně vyfluslí. "Ty vole, dvě hodiny jsem dřel jak bizon. Jdu na jedno až pět a pak spát, jsem fakt mrtvej..." No to se mi přeci nemůžete divit, že jsem měl v gatích nabobkováno! Každopádně jsem se tedy odhodlal a dokonce sám, bez maminky, jsem vyrazil vstříc nabušenosti, vlastně vyrýsovanosti. Hezky po chlapsku...
...no myslel jsem, že po chlapsku, jenže tam většina chlapů chodí ve dvojicích, jak holky na záchod. Vzájemně se ujišťují, že se jim od minula ta muskulatura zase o kousek víc vyrýsovala a že jsou to teda už fakt nabušený hovada. Onehdy jsem pozoroval dva kluky (no tak kolem 20), protože jsem vyslech část jejich rozhovoru, který mě zaujal:"Tak dneska jenom dvě hoďky, jo. Pak musím do háku." "Jo, v pohodě, ale zítra si musíme dát pořádně do těla, ty tři hoďky jsou fakt ideální." Dokážete si představit, že jste ve fitku tři hodiny a celou dobu cvičíte?! No já bych se pak nejméně týden nehnul! Každopádně tam byli se mnou hodinu a pak odešli. Nevím, o jak dlouhou chvíli přede mnou přišli, ale když jsem je zahlédl poprvé, trička měli ještě suchá. Z té naší společné hodinky 25 minut strávili procházením se mezi jednotlivými cvičebními stroji a nebo koukáním se po ostatních.
Tímhle stylem bych mohl být ve fitku klidně celý den! Takže všichni, kdož se bojíte obléct si trenýrky a cvičky a jít do fitka potit se na běžících pásech a lavicích s činkou v ruce, odhoďte stud - pokud zvládnete normální chůzi, zapadnete mezi ostaní cvičence úplně s klidem a bez problémů. A pokud se bojíte jít sami - vemte s sebou nějakého parťáka a vše dobře dopadne. Třeba na tom budete po nějakém čase tak dobře, že zvládnete levou zadní tři hoďky...;-)
Návštěvy fitka jsem se bál jak čert kříže, protože spousta lidí kolem mě chodí tam či onam a jsou z toho absolutně vyfluslí. "Ty vole, dvě hodiny jsem dřel jak bizon. Jdu na jedno až pět a pak spát, jsem fakt mrtvej..." No to se mi přeci nemůžete divit, že jsem měl v gatích nabobkováno! Každopádně jsem se tedy odhodlal a dokonce sám, bez maminky, jsem vyrazil vstříc nabušenosti, vlastně vyrýsovanosti. Hezky po chlapsku...
...no myslel jsem, že po chlapsku, jenže tam většina chlapů chodí ve dvojicích, jak holky na záchod. Vzájemně se ujišťují, že se jim od minula ta muskulatura zase o kousek víc vyrýsovala a že jsou to teda už fakt nabušený hovada. Onehdy jsem pozoroval dva kluky (no tak kolem 20), protože jsem vyslech část jejich rozhovoru, který mě zaujal:"Tak dneska jenom dvě hoďky, jo. Pak musím do háku." "Jo, v pohodě, ale zítra si musíme dát pořádně do těla, ty tři hoďky jsou fakt ideální." Dokážete si představit, že jste ve fitku tři hodiny a celou dobu cvičíte?! No já bych se pak nejméně týden nehnul! Každopádně tam byli se mnou hodinu a pak odešli. Nevím, o jak dlouhou chvíli přede mnou přišli, ale když jsem je zahlédl poprvé, trička měli ještě suchá. Z té naší společné hodinky 25 minut strávili procházením se mezi jednotlivými cvičebními stroji a nebo koukáním se po ostatních.
Tímhle stylem bych mohl být ve fitku klidně celý den! Takže všichni, kdož se bojíte obléct si trenýrky a cvičky a jít do fitka potit se na běžících pásech a lavicích s činkou v ruce, odhoďte stud - pokud zvládnete normální chůzi, zapadnete mezi ostaní cvičence úplně s klidem a bez problémů. A pokud se bojíte jít sami - vemte s sebou nějakého parťáka a vše dobře dopadne. Třeba na tom budete po nějakém čase tak dobře, že zvládnete levou zadní tři hoďky...;-)
Prděti radost a krkati starost...nebo naopak?!
ona:"Jedna otázka, osobní...můžu?"
on:"Jasně, sem s ní..."
ona:"Prdíte doma před sebou?"
on:"No...ano, ale nijak zvlášť často. Většina z nás se snaží odejít alespoň z místnosti a nebo jdeme přímo na záchod, když je to potřeba...Proč?"
ona:"No to je jedno. A krkáte před sebou?"
on:"No jo, to jo. Ale snažíme se co nejméně obtěžovat okolí. Když už se tak stane, řekneme tiché pardon a nebo prostě mlčíme a nerušíme probíhající konverzaci..."
ona:"To je divný. To my doma před sebou prdíme a krkáme normálně. Tak třeba ségra klidně řekne, že si prdla, i když to bylo potichu..."
on:"V pořádku - pokud jsi tak byla vychovaná a rodina to akceptuje, tak bez problémů. Proč se mě ale ptáš na takovýhle věci, copak já někdy budu u vás doma, abych mohl být něčeho takového svědkem?"
ona:"Ne, to asi ne, Jen se tak ptám...Přítel přede mnou neprdí ani nekrká!"
on:"No tak to bych se s ním hned rozešel, fakt!!!Proboha proč v tom vidíš takový problém?"
ona:"No já nechci, aby se přede mnou musel nějak omezovat...ale to samé očekávám i od něho. Nechci se cítit špatně pokaždé, když si před ním prdnu a nebo si krknu po obědě..."
on:"Jak dlouho žes říkala, že jste spolu...?!"
ona:"No docela dlouho, ale bydlíme spolu jen krátce...pár měsíců..."
on:"Takže takhle - přestaň přemýšlet nad nesmrtelností brouka a neřeš kraviny - pokud jste se o tom bavili a pokud zná tvou rodinu, což předpokládám obojí že se stalo, je bezpředmětné a zbytečné vést rozhovor na toto téma. Jak to děláme nebo neděláme u nás doma, je naprosto nepodstatné. Srovnáváš jetel s orchideí - obojí je kytka, ale to je asi tak všechno, co je spojuje."
ona:"Hmm, to jsme zase psala tomu pravýmu...tak dík."
on:"Promiň, že píšu, co si myslím. Ale patlat ti med kolem pusy nebudu, protože si myslím, že že tě zná dost dlouho na to, aby věděl, zda s tebou chce být i s prděním a nebo ne."
ona:"Tak čau..."
on:"Čau."
Každý jsme prostě jinačí, což nás ve své podstatě spojuje. Tak se to nesnažme měnit;-)
Prďte si na koho chcete - někdo jiný zase prdí na vás...
on:"Jasně, sem s ní..."
ona:"Prdíte doma před sebou?"
on:"No...ano, ale nijak zvlášť často. Většina z nás se snaží odejít alespoň z místnosti a nebo jdeme přímo na záchod, když je to potřeba...Proč?"
ona:"No to je jedno. A krkáte před sebou?"
on:"No jo, to jo. Ale snažíme se co nejméně obtěžovat okolí. Když už se tak stane, řekneme tiché pardon a nebo prostě mlčíme a nerušíme probíhající konverzaci..."
ona:"To je divný. To my doma před sebou prdíme a krkáme normálně. Tak třeba ségra klidně řekne, že si prdla, i když to bylo potichu..."
on:"V pořádku - pokud jsi tak byla vychovaná a rodina to akceptuje, tak bez problémů. Proč se mě ale ptáš na takovýhle věci, copak já někdy budu u vás doma, abych mohl být něčeho takového svědkem?"
ona:"Ne, to asi ne, Jen se tak ptám...Přítel přede mnou neprdí ani nekrká!"
on:"No tak to bych se s ním hned rozešel, fakt!!!Proboha proč v tom vidíš takový problém?"
ona:"No já nechci, aby se přede mnou musel nějak omezovat...ale to samé očekávám i od něho. Nechci se cítit špatně pokaždé, když si před ním prdnu a nebo si krknu po obědě..."
on:"Jak dlouho žes říkala, že jste spolu...?!"
ona:"No docela dlouho, ale bydlíme spolu jen krátce...pár měsíců..."
on:"Takže takhle - přestaň přemýšlet nad nesmrtelností brouka a neřeš kraviny - pokud jste se o tom bavili a pokud zná tvou rodinu, což předpokládám obojí že se stalo, je bezpředmětné a zbytečné vést rozhovor na toto téma. Jak to děláme nebo neděláme u nás doma, je naprosto nepodstatné. Srovnáváš jetel s orchideí - obojí je kytka, ale to je asi tak všechno, co je spojuje."
ona:"Hmm, to jsme zase psala tomu pravýmu...tak dík."
on:"Promiň, že píšu, co si myslím. Ale patlat ti med kolem pusy nebudu, protože si myslím, že že tě zná dost dlouho na to, aby věděl, zda s tebou chce být i s prděním a nebo ne."
ona:"Tak čau..."
on:"Čau."
Každý jsme prostě jinačí, což nás ve své podstatě spojuje. Tak se to nesnažme měnit;-)
Prďte si na koho chcete - někdo jiný zase prdí na vás...
sobota 2. ledna 2010
Celoroční bilancování
Rok co rok se na Nový rok divím, proč všichni najednou rekapitulují uplynulý rok, dosavadní život, události v kultuře, ve sportu, v politice...Ano, přichází nový rok, budeme v letopočtu psát zase chvilku jiné číslice, ale nějak mi neštymuje, že by to měl být důvod shrnovat své úspěchy za posledních dvanáct měsíců. Politici by měli dělat takovou rekapitulaci rok po volbách či před ukončením volebního období, školy by výroční správu měly psát v červnu (logicky na konci školního roku), divadelníkům by se měly vyvěsit seznamy odejitých kolegů také na konci divadelní sezony...
Možná je to tím, že potřebujeme nějaké pevné datum, od kterého můžeme všichni najednou doufat, že nás čeká něco o kousek hezčího, než bylo to, co právě necháváme za sebou. Jenže to v mnohých z nás tak trošku budí dojem toho, že co bylo, už není a nebo se už nikdy nevrátí. A přitom by to byla ohromná škoda, kdyby se ty šťastné chvíle, které jsme prožili díky těm strastiplným, jen tak vymazaly z naší paměti, z našich životů.
Dělejme tedy debordelizaci (jak to trefně nazývá éro Šárka) vždy v momentě, kdy je to potřeba, a nečekejme na Nový rok ani na nějakou jinou příležitost, kdy se to všude nějakými sumáři a tabulkami jenom hemží. Pak byste se v tom také mohli lehce ztratit, porovnávat se s ostatími a vůbec se zamotat do něčeho, co s vaším životem tak úplně nesouvisí.
Třeba mně osobně bude "končit" jedna etapa cca za měsíc - pak bude ta pravá chvíle na hlubokou debordelizaci...s výsledky se samozřejmě pochlubím, tedy minimálně s těmi průběžnými;-)
Možná je to tím, že potřebujeme nějaké pevné datum, od kterého můžeme všichni najednou doufat, že nás čeká něco o kousek hezčího, než bylo to, co právě necháváme za sebou. Jenže to v mnohých z nás tak trošku budí dojem toho, že co bylo, už není a nebo se už nikdy nevrátí. A přitom by to byla ohromná škoda, kdyby se ty šťastné chvíle, které jsme prožili díky těm strastiplným, jen tak vymazaly z naší paměti, z našich životů.
Dělejme tedy debordelizaci (jak to trefně nazývá éro Šárka) vždy v momentě, kdy je to potřeba, a nečekejme na Nový rok ani na nějakou jinou příležitost, kdy se to všude nějakými sumáři a tabulkami jenom hemží. Pak byste se v tom také mohli lehce ztratit, porovnávat se s ostatími a vůbec se zamotat do něčeho, co s vaším životem tak úplně nesouvisí.
Třeba mně osobně bude "končit" jedna etapa cca za měsíc - pak bude ta pravá chvíle na hlubokou debordelizaci...s výsledky se samozřejmě pochlubím, tedy minimálně s těmi průběžnými;-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)